Taky máte nějaký ten film z dětství, na který nedáte ani po letech dopustit? V mém případě jsou takovýmto filmem právě Kokosy na sněhu. Je to jeden z těch filmů, který jsem jako malý viděl snad tisíckrát a upřímně řečeno, nikdy mě nepřestal a asi už ani nepřestane bavit. Tak fantastický mix pozitivní atmosféry, geniálních hlášek, vypointovaných scén a perfektně napsaných a zahraných postav se prostě jen tak nevidí.
I přesto, že přitom příběh party sympaťáků z Jamajky, jež se rozhodne kvalifikovat na zimní olympijské hry, zní na první pohled docela šílené, věřte tomu nebo ne, základ filmu opravdu vychází ze skutečných událostí. Píšu základ filmu, jelikož převážnou většinu příběhu si samozřejmě scénáristé upravili pro potřeby film. Děj snímku se tak od reality odlišuje hned v několika ohledech.
Ve skutečnosti hlavní hrdinové ani zdaleka netrpěli finanční tísní. Průběh samotných závodů, kdy jsou vyobrazeni jako někdo útočící na medailové příčky, se taky zdaleka nepřibližuje realitě. Stejně jako závěrečná scéna nehody, kterou ve skutečnosti nezapříčinil špatný stav bobu, nýbrž lidská chyba jeho řidiče. I nenávist vůči jamajskému bobu vyobrazenou v průběhu filmu si scénáristé vymysleli. Ve skutečnosti byl totiž jamajský bob milován už od začátku snad úplně každým.
Děj filmu se tak od reality značně odlišuje, což je ostatně ve filmovém průmyslu zcela běžné. Vzpomeňte třeba na takové snímky jako je Kapitán Phillips či Čistá duše. Na pravdu se prostě ve filmovém průmyslu nehraje. Pokud chcete fakta, mrkněte na dokument. Převážná většina filmů natočených podle skutečných událostí je ale z devadesáti procent fikce.
Ale zpět ke Kokosům na sněhu, kterým tak udělali scénáristé svým pojetím daného příběhu obrovskou službu. Bez nich by totiž snímek nefungoval ani z poloviny tak dobře a nebyl by ani z poloviny tak perfektním, jakým je. Já vlastně dodnes nechápu, jak se tvůrcům do, tak skromného a krátkého snímku podařilo všechny ty geniální scény napěchovat. Ten jejich trénink v Jamajce, snaha vydělat si na let do Kanady, první zkušenosti s dýcháním v zimě a se zimou obecně, Sanka a jeho vejce pro štěstí nebo již zmíněná závěrečná nehoda. To všechno jsou pro mě bravurně napsané, a hlavně naprosto bezchybně zahrané scény, které navíc perfektně pracují s postavami a v kontextu daného příběhu dávají dokonalý smysl.
Snad žádnou komedii, možná jen s výjimkou Kdopak to mluví, jsem v dětství neviděl tolikrát jako právě Kokosy na sněhu. O čemž ostatně svědčí taky fakt, že si dodnes pamatuji i tu jejich písničku, kterou si zpívali před jízdou. Tak skvělé komedie plné vděčných gagů už se dnes netočí ani zdaleka tak moc, jak by měly. Samozřejmě neříkám, že se jedná o dokonalou podívanou, to vůbec ne. Někomu ten humor sednout nemusí a někomu může dokonce celý ten snímek připadat malinko kýčovitý, ohraný a možná i trapný. A já to samozřejmě chápu a do jisté míry s tím dokonce i souhlasím. Nic to však nemění na tom, že ten film už od dětství absolutně žeru.
Pokaždé když jej vidím, vzpomenu si na to bezstarostné dětství a prostě si jen, naprosto okouzlen a pohlcen tou pozitivní atmosférou, užívám ten okamžik, kdy jsou mi všechny starosti úplně ukradené. Není náhodou tohle důvod, proč jsou komedie tak populární a proč vlastně existují? Kokosy na sněhu jsou tak v konečném výsledku perfektně napsanou a zrežírovanou komedií, která vás tím nášupem geniálních scén, perfektních hereckých výkonů a úderného humoru naprosto pohltí. Málokterý film dokáže tak extrémním způsobem zlepšit náladu jako právě tento. Kdo v dětství neviděl, přišel o hodně, kdo viděl, nejspíše už si jej jde pustit znovu.
A to je pro tentokrát vše. Doufám, že se vám tato kratičká retro recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby se mějte fajn a kdybyste se náhodou nudili, neváhejte mrknout taky na mou předchozí retro recenzi.
Moje hodnocení