Na místo akčních pecek let minulých jsem si tentokrát na retro recenzi vybral nezapomenutelnou komedii mého dětství Kdopak to mluví. Pro ty z vás, kdo tuto skvělou komedii z nějakého nepochopitelného důvodu dosud neviděli, jde prostě o příběh svobodné ženy středního věku Mollie, které se narodí syn Mickey. Zatím to teda moc originálně nezní co? Jen počkejte, zapomněl jsem totiž zmínit to hlavní. Jako diváci slyšíme všechno, co si malý uličník Mickey už od svého zrození myslí. A upřímně řečeno, je to prostě k popukání.
Ale nejprve zpět k samotnému příběhu tohoto snímku. Ústřední postava Mollie je účetní, která otěhotní s jedním ze svých klientů. Ten si ale nedlouho poté najde někoho jiného. Mollie tak nezbývá nic jiného než se stát svobodnou matkou vychovávající svého malého syna. Shodou dost vtipných okolností se však nakonec seznámí s taxikářem Jamesem. A zbytek už si nejspíše domyslíte sami.
Samozřejmě, že se jedná o relativně nenáročnou komedii, jejíž scénář je přesně tak jednoduchý, jak se od podobného filmu očekává. Jako vždy je tu tak vtipná první půlka následovaná v komediích naprosto povinným dramatem zakončeným šťastným a dojemným finále. To je ale v tomto případě úplně jedno, ve všech ohledech totiž Kdopak to mluví funguje přesně tak, jak má.
Kromě absolutně božího nápadu s vnitřním Mickeyho hlasem jej navíc od podobně laděných rodinných komedií odlišuje naprosto dokonalý casting. Právě ten totiž už v podstatě nemohl dopadnout lépe. Mluvím přitom samozřejmě hlavně o ústředním duu Kristie Alley a John Travolta. Ti se totiž ve svých rolích dokonale našli. Troufám si dokonce tvrdit, že bez nich by i komedie s tak originální myšlenkou, jakou má právě Kdopak to mluví, nakonec dost ošklivě narazila.
Všichni moc dobře víme, že Travoltovi prostě podobné role jdou. Ostatně role Jamese se vlastně zas tak moc neodlišuje od role Dannyho Zuccy z legendární Pomády. V obou případech jde o rebely a drsňáky, kteří si neberou s ničím servítky a mají trošku problematické vztahy se ženami. Zároveň jde ale v obou případech taky o naprosté sympaťáky, kterým to jde, jak za volantem, tak na tanečním parketu. Travoltovi role rebelských drsňáků sedí jako málokomu, přičemž je vždycky vidět, jak moc si je vlastně užívá.
Neméně perfektní je tu ovšem také Kristie Alley, která tu malinko bezradnou, avšak nikdy nic nevzdávající svobodnou matku zahrála taky naprosto fantasticky. Všechny ty její výbuchy agrese i smutku jsou přímo dokonalé. Chemii s Travoltou má přitom naprosto fantastickou, sakra vážně si nepamatuji na herečku, které by to s Travoltou tak moc slušelo. Kromě něj tu navíc i ona stihne předvést hned několik dost slušných tanečních pohybů.
Chválu si pak samozřejmě zaslouží také tři herci (Jaryd Waterhouse, Jacob Haines, Christopher Aydon), kteří se vystřídali v roli malého Mickeyho. Sice nevím, jak moc se dá v jejich věku mluvit o herectví. Co však vím, je to, že v té roli všichni tři prostě naprosto excelovali. Neméně skvělí pak byli také herci ve vedlejších rolích. Ať už je řeč o zapomnětlivém Abeu Vigodovi, ztřeštěné Twink Caplan, slizkém Georgi Segalovi či správňácké Olympii Dukakis.
Zajímavostí je také to, že malého Mickeyho dabuje v originálním znění Bruce Willis. Ano, čtete správně, toho malého uličníka, který si užívá svůj bezstarostný život malého dítěte, zde opravdu dabuje samotný John McClane. Českým dabingem se však rozhodně nemusíte cítit nějak ošizeni. Ten je totiž s Ivanem Trojanem jako malým Mickeym neméně geniální.
Kdopak to mluví je pro mě prostě srdeční záležitostí, kterou jsem jako malý viděl snad tisíckrát. Nikdy mě přitom nezklamala a vždycky jsem se u ní parádně bavil. Sakra, vždyť já se bavím i teď, když píšu tuhle retro recenzi. Stačí si vzpomenout na ten nášup geniálních scén, kterým jasně dominuje vypjatá cesta do porodnice, učení se řídit a tři naprosto katastrofální rande.
Když si k tomu všemu navíc přičtete geniální hudební podkres a písničku Cry Babe od Janis Joplin, dostanete perfektní rodinnou komedii plnou zábavných momentů, skvělé muziky a perfektních hereckých výkonů. V podstatě se jí tak dá vytknout jen právě to, že jde o další docela nenáročnou rodinnou komedii, kterých je všude celá hromada. Díky tomu, jak je natočená a kdo v ní hraje, ji ale převážná většina podobně laděných komedií, včetně jejích dvou pokračování, dodnes nesahá ani po kotníky.
Kdopak to mluví je přesně ten typ komedie, na kterou se rádi dodíváte až do konce, pokud na ni někdy narazíte v televizi. A jestli jste ji dosud neviděli, nezoufejte, dodnes ji dávají poměrně často. Já už se tak upřímně těším na okamžik, kdy na ni opět čirou náhodou v televizi narazím.
A to je pro tentokrát vše. Doufám, že se vám tato retro recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Tak nějak přitom plánuji, že si příště vezmu do parády další mému srdci opravdu blízkou komedii. Na to, o jakou komedii jde si ale budete muset počkat až příště. Do té doby se teda mějte dobře a pokud by se vám chtělo, určitě si přečtěte taky předchozí retro recenzi na akční hlínu Útok z hlubin.
Moje hodnocení