Pro řadu lidí jsou Krotitelé duchů kultovní záležitostí, která jim připomíná bezstarostné chvíle dětství a na kterou tak nedají dopustit. A já to samozřejmě naprosto chápu, i přesto se ale musím přiznat, že to s nimi mám trochu jinak. V dětství jsem je nikdy neviděl a musel jsem je tak zpětně dohánět až o mnoho let později, přičemž jsem si je až do nedávna vlastně vůbec nepamatoval.
Na štěstí pro mě jsou ovšem momentálně dostupní na Netflixu, a tak jsem se rozhodl trochu si osvěžit paměť a zjistit, proč jsou dodnes tak moc oblíbení. A vám samozřejmě doporučuji udělat to samé. Vezmu to ale hezky popořadě. Nápad natočit Krotitelé duchů se zrodil v hlavě jedné z hlavních hvězd filmu Dana Aykroyda.
Aykroydův prvotní nástřel děje se velice líbil Ivanu Reitmanovi a to dokonce natolik, že mu dal nakonec přednost před zfilmováním Stopařova průvodce po galaxii. Zároveň si však uvědomoval, že zfilmování takového příběhu by stálo obrovskou spoustu peněz. Původně totiž nemělo jít ani zdaleka o tak komediálně laděné dílo. Děj se měl navíc odehrávat v budoucnosti mimo planetu Zemi a měl sledovat hned několik skupin krotitelů duchů. Rozpočet takového snímku by byl samozřejmě neskutečný, v důsledku čehož se tak muselo opravdu hodně přepisovat.
Ačkoliv byl přitom Aykroyd tehdy velký hvězda, ani zdaleka se nedá říct, že by to byl dobrý scénárista. Bylo tak potřeba sehnat schopné scénáristy, kteří snímku dají jednotný obličej a smysluplný děj. A těmito scénáristy se stali Harold Ramis a Rick Moranis. S jejich pomocí se nakonec podařilo dát do kupy solidní scénář, na jehož základě se mohlo začít, po malinko bouřlivých produkčních machinacích, vesele natáčet. No a zbytek příběhu už je historie.
S Krotitelů duchů se stal jeden z největších hitů roku 1984 s tržbami převyšujícími 200 miliónů dolarů. Dočkali se poměrně dobře přijatého pokračování a jejich odkaz, což je mimochodem podtitul dalšího volného pokračování z minulého roku, žije dodnes.
Ačkoliv se tak bez debat jedná o skvělý snímek, rozhodně nemohu říct, že bych z něj byl nějak extrémně nadšený. Jasně, jsou tam skvělí herci, pohodová atmosféra, pár vtipných momentů a celkově na tu dobu hodně povedený vizuál. Nic přímo kulervoucího se tam ale za celou dobu nestane. Uznávám sice, že Aykroyd a spol. měli geniální nápad a na filmové plátno jej převedli s patřičnou péčí a precizností, ten děj je ale prostě takový nemastný, neslaný. Hrdinové ani jednou nečelí něčemu opravdu nebezpečnému a všechno jim vždycky vyjde na první maximálně druhou dobrou, čímž teda nejvýrazněji trpí hlavně relativně jednoduše vyřešené finále.
Tam už jsem si opravdu říkal, že je to všechno nějak moc extrémně jednoduché a snadné. Samozřejmě se v prvé řadě jedná o rodinnou komedii, nějaké napětí nebo drama se tak od podobného snímku moc čekat ani nedá. Právě u Krotitelů duchů je to ovšem obrovská škoda, jelikož by je to povýšilo na něco víc než jen nenáročnou komedii pro ty nejmenší. Po všech ostatních stránkách přitom nejsou vůbec špatní.
Reitman se toho evidentně nebál, protože vizuální stránka je na tu dobu naprosto parádní, herci navíc hrají o sto šest, přičemž každý z nich si to viditelně užívá a pár opravdu dobrých nápadů a scén se tam taky najde. Z hlediska zábavnosti mě to ale zrovna dvakrát nestrhlo. Ano, párkrát jsem se pousmál, že by mě ale něco vyloženě rozesmálo, to se říct nedá.
Co se pak postav týče, musím vyzdvihnout především věčně nadšenou postavu Aykroyda a taky podivínského Ramise. Bill Murray byl sice největší hvězda filmu a líbila se mi klidnost, s jakou jeho postava všechno řešila. Paradoxně se nicméně jednalo o nejméně sympatickou postavu ze všech krotitelů. Každou scénu si prostě pro sebe kradli Aykroyd s Ramisem. Právě Ramisova postava mi pak přišla ze všech nejlepší. Já prostě takové trochu podivínské postavy žeru.
Ve vedlejších rolích byl pak samozřejmě správně marný a vtipný také Moralis. A zapomenout by se nemělo ani na hlavní ženskou hvězdu snímku Sigourney Weaver, která ukázala, že není pouze neohroženou Ellen Ripleyovou. Kdo mi tam ale přišel jako pěst na oko byl Ernie Hudson. Nechápejte mě špatně, já ho mám vážně rád, především ve Vráně byl naprosto skvělý. Jeho postava v Krotitelích duchů byla ovšem absolutně zbytečná a doteď vlastně ani moc nerozumím tomu, proč tam vůbec byla.
Když to teda vezmu kolem a kolem, jde bez debat o pohodový snímek s hromadou skvělých nápadů, hvězdným obsazením a perfektní hudbou. Přesto se ale prostě nemohu zbavit pocitu lehkého zklamání. Krotitelé duchů tak sice poměrně rychle utečou a párkrát vás i rozesmějí, v konečném výsledku se ale taky rychle vykouří z hlavy, a kromě chytlavé hudby ve vás v podstatě vůbec nic nezanechají.
Na jeden odpočinkový večer je tak samozřejmě mohu s klidem doporučit, žádné zázraky bych od nich ale raději neočekával. Pokud totiž nepatříte mezi lidi, kteří je viděli jako malí a mají k nim určitý citový vztah, může se klidně stát, že budete z Krotitelů duchů spíše než nadšení, malinko zklamaní.
A to už je pro tentokrát vše. Doufám, že se vám recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby se mějte fajn a pokud byste se náhodou nudili, neváhejte mrknout na retro recenzi Klubu rváčů.
Moje hodnocení