V době uvedení ani zdaleka tak úspěšný, jak by si zasloužil a jak by se čekalo. Postupně se však z Klubu rváčů stala absolutní klasika, která je díky nadčasové kritice zkažené společnosti a nikdy nekončící honby za materiálním uspokojením, opěvována dodnes, přičemž se řadí mezi ty vůbec nejlepší filmy génia Davida Finchera.
Moje cesta k němu ale nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se možná, vzhledem k jeho kvalitám, mohlo zdát. Klub rváčů jsem viděl poprvé v osmé třídě základní školy. V té době jsem se teprve začínal, nutno uznat, že velice pomalu, zajímat o kinematografii jako takovou. Jméno Davida Finchera mi tak ještě vůbec nic neříkalo. Jasně, že díky tátovi jsem už tehdy znal akční legendy jako je Sylvester Stallone či Arnold Schwarzenegger. Filmy jako je Terminátor, Komando, Rocky a Rambo jsem tak samozřejmě znal nazpaměť.
Co se ale týče legend jako je Martin Scorsese, Quentin Tarantino či právě David Fincher, o nich jsem ještě v té době neměl ani zdání. Snímky, které bych nejspíše měl vidět, jsem tak vybíral jednoduše podle žebříčku na ČSFD. Jména jejich režisérů jsem ale tehdy ještě neznal. Při svém bádání a objevování nových skvěle hodnocených filmů jsem nakonec narazil na jeden, který mě velice zaujal. Nejenom, že měl lákavý název, ale navíc šlo taky o jeden z nejlépe hodnocených snímků s Bradem Pittem, jmenoval se Klub rváčů. Na první pohled mi samozřejmě zněl velice lákavě. Čekal jsem jednoduchý příběh o pár kamarádech, kteří založí klub rváčů, nic víc, nic míň.
Když jsem tak film konečně našel také v programu, poctivě jsem čekal na den a hodinu, kdy měl být vysílán, plný nadšení i očekávání. Po jeho zhlédnutí jsem byl ale značně rozčarován. Místo akčního béčka plného brutálních soubojů jeden na jednoho, jsem totiž dostal promyšlenou kritiku společnosti z pohledu jednoho malinko narušeného jedince, jehož podvědomí se rozhodl s nesmyslností materiální společnosti bojovat po svém. Jelikož jsem ale něco takového ani zdaleka nečekal, film se mi na první dobrou rozhodně nelíbil. Znechuceně jsem na něj tak pomalu zapomínal a zapřísahal jsem se, že už nemá cenu si jej někdy pouštět znovu.
Po pár letech intenzivního dokoukávání celé řady různých více či méně známých filmů jsem ale nakonec narazil na legendární thriller Sedm. Dodnes si přitom pamatuji, jak jsem po jeho zhlédnutí jen tupě zíral na závěrečné titulky, absolutně odzbrojen tím, co jsem právě viděl. K mému překvapení jsem následně zjistil, že jej má na svědomí stejný režisér jako Klub rváčů. Rozhodl jsem se teda dát Klubu rváčů ještě jednu šanci. Už jsem věděl, co čekat, a přece jenom už jsem byl na gymplu, i mentálně jsem se tak malinko posunul.
A vida, k mému překvapení to byl na podruhé absolutní nářez s fantasticky napsaným scénářem, perfektními hereckými výkony, geniální režií, dravým střihem, hravou kamerou, stylovou hudbou a hlavně myšlenkami, které ve mně ještě nějakou dobu po zhlédnutí silně rezonovaly. Tak dechberoucí zážitek jsem po prvotním zklamání rozhodně nečekal. Ten film se ale pro mě stal z ničeho nic absolutní modlou. Žral jsem každý jeho záběr, každou myšlenku, každý dialog či hlášku, žral jsem to prostě i s navijákem.
Zapomeňte přitom na oslavu násilí či anarchistických spolků, kdepak, Klub rváčů je o něčem úplně jiném. Především je o absolutním zanevření nad materiálně založenou společností a odpoutáním se od svazujícího života ve společnosti plné pravidel, jež nedávají smysl, což jsou myšlenky, které se mi prostě extrémním způsobem zamlouvaly. Rázem jsem dostal chuť také se na všechno vykašlat, odstěhovat se do nějaké díry a po večerech se jen tak mlátit s ostatními.
„Věci, které vlastníte, pak vlastní vás.“ „Když si lidé myslí, že umíráš, tak tě doopravdy poslouchají, místo toho, aby jenom vyčkávali, až budou na řadě.“ „Teprve až ztratíme úplně všechno, jsme svobodní.“ „Zítřejší snídaně mu bude chutnat víc než cokoliv předtím.“ „Nesmíte nikdy mluvit o Klubu rváčů.“ „Bob má velký kozy.“ „Kdybych měl nádor, pojmenoval bych ho Marla.“ „Jsem Jackův tračník, dostanu rakovinu a zabiju Jacka.“ Sakra, to všechno pro mě byly, a svým způsobem pořád jsou, naprosto geniální myšlenky a hlášky, přičemž řada z nich navíc dává s dosavadním vývojem společnosti čím dál větší smysl.
Opravdu si nevzpomínám, kdy naposledy mě nějaký film tak moc zasáhl a já se v něm tak moc našel. Od té doby jsem jej viděl snad stokrát. Nemohu se jej nabažit a s největší pravděpodobností se mi nikdy nepřestane líbit. Už nejspíše napořád to pro mě prostě bude srdcová záležitost. I když je to přitom už více než 20 let od jeho natočení, ten film prostě nezestárl ani o den.
Dodnes jsou jeho myšlenky aktuální a dodnes jsem se vlastně nesetkal s podobně podmanivým zpracováním podobného tématu. Kritika společnosti prostě nikdy nebyla tak přesná, dravá, dynamická, dechberoucí a geniální jako právě v Klubu rváčů. Děkuji Chucku Palahniukovi za napsání knihy, Jimu Uhlsovi za její zdokonalení, a hlavně Davidu Fincherovi za její dechberoucí zfilmování. Špičkové herecké výkony Brada Pitta, Edwarda Nortona a Helen Bonham Carter už pak jsou jen dalšími střípky dotvářejícími dokonalost, jakou Klub rváčů je.
Díky všem těmto aspektům se stal Klub rváčů nedílnou součástí mého života a permanentním členem mého žebříčků nejlepších filmů všech dob. Už tak extrémně silný filmový rok 1999 by byl bez něj sotva poloviční, a to jsme se v něm dočkali takových klasik jako je Matrix, Americká krása či Šestý smysl.
A to je pro tentokrát vše. Doufám, že se vám tato retro recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby mrkněte třeba na tu minulou, ve které dostala prostor nezapomenutelná komedie Kdopak to mluví.
Moje hodnocení