Ačkoliv jsme se posledního opravdu povedeného snímku režiséra Darrena Aronofskyho dočkali již před dlouhými třinácti lety, každý jeho nový kousek i v současné době vyvolává notnou dávku zvědavosti a kontroverze. Vzhledem k jeho režisérskému stylu, síle jeho nejlepších snímků, a hlavně motivům a tématům, kterými se ve svých dílech pravidelně zabývá, se ale vlastně není čemu divit.
Snímek plný životních chyb a naděje
Nejinak tomu přitom bylo i u snímku Velryba, vycházejícího ze stejnojmenné divadelní hry, pro jejíž zfilmování se Aronofsky rozhodl před více než deseti lety. Příběh pojednávající o vysokoškolském profesorovi, jež všechny své démony, neštěstí a špatná životní rozhodnutí zahání konzumací extrémně velkého množství jídla, v důsledku čehož se tak stane enormně, a pro sebe nebezpečně obézním, je ostatně příběhem přesně stvořeným pro někoho, jako je právě Aronofsky.
Ten se totiž ve svých filmech často věnuje právě jedincům procházejícím si existencionální krizí, která mnohdy končí nejinak než jejich naprostou sebedestrukcí. Velryba pak ani v tomto ohledu není výjimkou, když sledujeme skoro třísetkilového Charlieho, jak se pomalu ale jistě prokousává ke své smrti.
V tomto prostém a na první pohled jednoduchém příběhu odehrávajícím se v podstatě celou dobu v jednom starém bytě se nicméně skrývá mnohem více myšlenek a motivů, než byste nejspíše čekali. Charlie tak sice zprvu vypadá jako ztracený nad ničím neuvažující případ, který se vlivem vlastní ignorace dostal do fáze samostatně nezvladatelné obezity, ve skutečnosti je to ale velice inteligentní, a hlavně citlivý člověk, jež to i přes všechno zlé, co se mu v životě stalo a stále děje, s lidmi nikdy nevzdal.
Ba spíše naopak, vždy se v nich snaží najít to nejlepší, nechce být pro nikoho přítěží, má svůj smysl pro humor a pokud byste, jako řada postav ve snímku, vůbec netušili, jak vypadá, vlastně byste si s ním moc rádi jen tak popovídali o životě u šálku dobré kávy. Právě v tomto ohledu se tak jedná o opravdu extrémně povedený snímek, který nám dokáže hlavní postavu Charlieho představit tím nejjednodušším, paradoxně ale také nejcitlivějším a nejpůsobivějším způsobem.
Citlivá režie představující běžné lidi se všemi jejich klady i zápory
Tento civilní a režijně v podstatě neviditelný přístup ostatně skvěle fungoval už u Aronofskyho předchozího snímku Wrestler z roku 2008, kde nám byl také podobně nevtíravým a přirozeným způsobem představen úplně normální člověk z masa a kostí, který se vlastně v ničem zásadním od ostatních neliší, jen jej život semlel podstatně výraznějším způsobem než nás. I Charlie je pak v prvé řadě jen a pouze člověk, který ve svém životě, podobně jako my, udělal spoustu chyb a spoustu nešťastných životních rozhodnutí. Zároveň se s nimi ale snaží na sklonku života něco udělat a dát tak smysl nejen existenci své, ale hlavně své dcery, kterou dosud téměř nepoznal.
Právě jeho postupně se měnící vztah se svou dospívající dcerou je pak nakonec viditelně tím vůbec nejsilnějším tématem, kterému se chtěl Aronofsky ve svém snímku věnovat. Ačkoliv jde přitom bez debat o silný a působivě zpracovaný motiv, mě osobně tato linka v samotném závěru nedokázala strhnout tak silným způsobem, jak asi měla. Místo toho mi jako ten vůbec nejlépe a nejemotivněji napsaný a zahraný vztah připadal ten mezi Charliem a jeho nejlepší kamarádkou Liz. Právě tyto dvě postavy spolu totiž nesou nejedno životní břímě a jeden bez druhého si viditelně svůj život představit nedokážou.
Herecký koncert všech zúčastněných
Nutno přitom uznat, že za to ve velké míře mohou také jejich představitelé, kteří odvádějí naprosto dechberoucí výkony. Největší pozornost na sebe přitom strhává právě představitel ústřední role Brendan Fraser, který je jako Charlie naprosto dokonalý, když dokáže jen skrze oči přímo perfektním způsobem vystihnout všechny pocity, jež se v Charliem v daném okamžiku bijí.
Jedná se opravdu o nezapomenutelný herecký koncert, a hlavně comeback jednoho z nejtalentovanějších a nejsympatičtějších hollywoodských herců, kterému po zhlédnutí tohoto snímku bude toho Oscara přát snad úplně každý. Jak už jsem ale řekl, zapomenout bychom neměli ani na herce ve vedlejších rolích. I ti totiž všichni do jednoho hrají, co jim síly stačí a v celé své kráse nám tak ukazují svůj rozsáhlý herecký rejstřík.
Závěr
Velryba je velice silným snímkem pojednávajícím o všech možných radostech i strastích běžného života, který vám dokáže vykouzlit úsměv na tváři stejně dechberoucím způsobem, jakým vás následně rozpláče. Že jde ve skutečnosti o velice skromný snímek viditelně vycházející z divadelní hry, je pak paradoxně také jeho největší zbraní. Právě díky tomu je nám totiž jako divákům umožněno plně se soustředit jen a pouze na Charlieho nešťastný životní příběh plný bolesti, strachu a utrpení, ale také lásky, naděje a odpuštění. Aronofsky pak sice jako režisér v samotném závěru přece jenom malinko ztrácí nervy a trochu zbytečně tak vystrkuje růžky úplně jiným způsobem, než bych si přál. I přesto se nicméně jedná o suverénně nejlepší snímek, jaký od dob Černé labutě natočil.
Moje hodnocení