Hned na úvod se musím přiznat, že jsem od režiséra Lucy Guadagnina ještě donedávna nedivěl žádný film. Asi před rokem jsem si pustil Dej mi své jméno, ale dodnes jsem to nedokoukal, protože mě to jednoduše vůbec nebavilo. Tvorba tohoto tvůrce jde tak prakticky úplně mimo mě. Přesto mě však jeho nejnovější snímek svým obsazením, tématem a následně i trailerem velice zaujal. Když jsem se tak dozvěděl, že je u nás konečně k vidění na streamovací službě Prime Video, neváhal jsem a plný očekávání jsem se do romantické road movie říznuté kanibalismem s názvem Do morku kostí s chutí pustil. A bohužel se mi nakonec potvrdila nepříjemná skutečnost, kterou jsem tak nějak tušil už u sledování Dej mi své jméno, Guadagnino mě prostě extrémně nebaví.
Zajímavě pojatá road movie napříč americkým zapadákovem?
Hlavní hrdinkou Do morku kostí je středoškolačka Maren žijící jen se svým otcem, který je ovšem tak unavený životem s ní, že ji jednoho dne prostě opustí s tím, že jí na stole nechá jen a pouze kazetu a rodný list s informacemi o její dávno ztracené matce. Maren se tak rozhodne matku vyhledat a vydává se na podivnou cestu sebepoznáním napříč Amerikou. A abych nezapomněl, Maren je tak trochu kanibal. Jednou za čas si tak prostě potřebuje do někoho nekontrolovatelně kousnout, což byl ostatně také důvod toho, proč ji otec nakonec opustil. Na svých cestách pak zjišťuje, že není ani zdaleka jediným člověkem trpícím podobnou potřebou, když se postupně setkává hned s několika, těmito okolnostmi, zničenými lidmi.
Na první pohled samozřejmě nejde o nic světoborného, podobné road movies, ve kterých hlavní hrdina na vlastní pěst cestuje po světě a postupně objevuje sebe sama, jsme ostatně v minulosti viděli hned několik. Onen fakt, že je Maren kanibal nicméně sliboval hutnou a často také nepříjemnou podívanou, ve kterou jsem doufal, že se Do morku kostí postupem stopáže promění. No a bohužel jsem doufal celých 130 minut a potom? Potom ten film prostě skončil.
Prvek kanibalství je zde bohužel pouhou scénáristickou berličkou, skrze kterou bychom měli s Maren sympatizovat a do jisté míry ji i litovat, protože si přece tento kočovný život plný překážek a nepříjemných situací nevybrala. Zajímavá myšlenka, která se ovšem v průběhu snímku nikam dál nevyvine. Ono je totiž docela logické, že když máte potřebu sem tam někoho sníst, asi nebudete žít úplně společensky bohatý život.
Atmosféru postrádající a nikam nevedoucí příběh
Ani těch setkání s ostatními kanibaly pak nakonec není, a hlavně nejsou ani zdaleka tolik intenzivní a zajímavé, jak by člověk čekal. Mark Rylance je sice správně podivný a nepříjemný, jeho postava, byť důležitá, je ale na ústřední příběh naroubovaná dost nešťastným a nesmyslným způsobem. Timothée Chalamet je pak v roli Leeho samozřejmě také naprosto skvělý. V podstatě si ale prochází úplně stejným vývojem jako Maren. V ničem zásadním se tak neliší, a ačkoliv mezi nimi v průběhu snímku přece jenom k nějakým těm neshodám dojde, jsou nakonec oba úplně stejně nezajímaví. Jejich romantický vztah je navíc všechno jen ne funkční či jakkoliv rozvinutý.
Aby se vám přitom snímek líbil, musíte přistoupit na skutečnost, že se kanibalové navzájem dokáží vycítit. Nebýt totiž právě této superschopnosti, nejspíše bychom se žádné jejich interakce v podstatě ani nedočkali. Ale čert to vem, kdyby to alespoň byly pořádně výživné, hutnou atmosférou a nechutnými momenty překypující scény. Jenže nejsou, většina z nich se stane přesně v takovém pořadí, v jakém si to snímek žádá a žádným zapamatování hodným momentem opravdu neoplývají. Takové setkání s Michaelem Stuhlbargem (který mimochodem působí jako kombinace Gluma a Joaquina Phoenixe) je tak sice poměrně nepříjemné, nikam ale nevede a dost rychle navíc skončí. I ono hledání matky, což je v podstatě jeden z hlavních motivů snímku je nakonec taky dost nic neříkající a jeho rádoby šokující uzavření ve mně vyvolal spíše úsměv než cokoliv jiného. Říkal jsem si totiž, jak sakra věděla, co přesně Maren v daný moment čte?
Závěrečný verdikt
Kromě skvělých hereckých výkonů a nezaměnitelné krajiny s retro atmosférou amerického zapadákova tak nakonec Do morku kostí neoplývá absolutně ničím, co by stálo za řeč. Není to horor, ani romantika, není to napínavé, dojemné, ani děsivé, je to jen neskutečně pomalu plynoucí nic, které vás s přibývající stopáží unudí k smrti svou bezvýznamností a prázdnotou. Pár myšlenek sice v určitých momentech přece jenom nakousne, nikam je ovšem nerozvine. A onen prvek kanibalství? Ten je postaven na líné scénáristické berličce, bez které by byl v podstatě úplně k ničemu.
Moje hodnocení