První díl Spider-Mana s podtitulem Paralelní světy jsem bohužel v době jeho uvedení v kinech vynechal. Jak moc velká chyba to byla, jsem přitom zjistil až o pár let později, kdy jsem si na něj konečně udělal čas doma. No a lituji toho samozřejmě dodnes, Paralelní světy jsou totiž naprosto přelomovou audiovizuální laskominou, ve které se kromě dosud neviděné animace a našlapané hudby dočkáme také zatraceně chytře napsaného scénáře. Tvůrci v něm navíc nešetří nápady ani emocemi, a sypou z rukávu jednu dojemnou, vtipnou či akcí překypující scénu za druhou. Jelikož jsem přitom Paralelní světy od té doby viděl už nejméně dvacetkrát, mohu vám s hrdostí oznámit, že ani po tolika zhlédnutích neztrácí prakticky vůbec nic ze své jedinečné kulervoucnosti. Tvůrci včele s osvědčenou dvojicí Phil Lord a Christopher Miller tak před sebou neměli ani zdaleka jednoduchý úkol.
Abych neopakoval podobnou fatální chybu jako v případě jedničky, vyrazil jsem do kina raději už v den předpremiéry. No a jak to dopadlo? Pár dní od zhlédnutí vám mohu zaručit, že jste od uvedení prvního dílu žádnou takto našlapanou komiksovku v kinech neviděli a do uvedení dílu třetího už nejspíše ani neuvidíte. Lord s Millerem a samozřejmě i s tunou dalších lidí to totiž dokázali znovu. I druhý díl, tentokrát s podtitulem Napříč paralelními světy, je parádní, a hlavně ku*evsky našlapanou podívanou s takovým množstvím nápadů, postav, easter eggů, motivů, vtipů a myšlenek, že je opakovaná návštěva kina v podstatě naprostou samozřejmostí.
Funkční děj, jež klade důraz na postavy a emoce
Jako u dílu předchozího se ovšem pod tím macatým nánosem geniálních a zároveň ztřeštěných nápadů opět skrývá především komorní příběh dospívajícího teenegera, jež se stále tak trochu hledá, jen tak se nehodlá vzdát svých značně naivních a dětských představ o světě, v němž je přátelství a rodina to vůbec nejdůležitější a každý život má svou jedinečnou hodnotu, přičemž to nic na jeho ani jiném paralelním světě nemůže změnit. Důraz na postavy je tak opět alfou i omegou celého příběhu, v němž se dostaneme více pod kůži nejen Milesovi jako ústřednímu hrdinovi, ale také Gwen, jejíž dějovou linkou celý snímek začíná. Člověk by pak čekal, že kvůli přítomnosti tolika různých postav nezbyde čas jakkoliv rozvíjet i další figurky na šachovnici. Tvůrci si však na štěstí uvědomují důležitost prokreslení i ostatních pro děj neméně podstatných figurek.
Pořádného prokreslení, které dokáže vyvolat pocit pochopení, soucitu či nenávisti se tak, byť na mnohem menším prostoru, dočká nejen navrátivší Milesovi rodiče či Peter B. Parker, ale také indický Spider-Man, zloduch Spot či zastánce vyššího dobra Miguel O’Hara. Co pak, hlavně v souvislosti s posledními dvěma jmenovanými, potěší o to víc, je způsob, jakým se tvůrcům povedlo jejich minulost či motivace naroubovat na děj snímků předchozího. Oba snímky tak najednou působí mnohem provázaněji a komplexněji. Díky intenzivnímu důrazu na jednotlivé postavy pak samozřejmě velmi dobře fungují také emoce, které jsou v nejedné scéně ždímány na úplnou dřeň. Člověku tak místy opravdu zůstává rozum stát nad tím, jak rychle, suverénně, a hlavně naprosto funkčně jsou tvůrci schopni střídat nálady a pocity, které by vedle sebe v rukou někoho méně talentovaného vůbec nefungovaly.
Někdo by si pak sice mohl stěžovat na malinko podivně poskládané tempo snímku či nedostatečně vygradované finále. Já osobně jsem si ale ničeho takového vůbec nevšiml. Co se tempa týče, sešlápne Napříč paralelními světy plyn hned v úvodu a až do konce jej z podlahy prakticky nepustí. No a samotné finále? Řeknu to asi takhle. Při sledování jsem byl přikován k sedačce a zažrán do děje tak extrémním způsobem, že mě ani ve snu nenapadlo, že by měl snímek někdy v blízké době končit. Když pak najednou z ničeho nic skončil, upřímně jsem tomu na pár sekund nemohl uvěřit. Dá se tak říct, že na jednu stranu vlastně chápu, že může samo finále působit značně neuspokojivým či useknutým dojmem. Na stranu druhou je ale potřeba si uvědomit, že je to jen a pouze daň za to, že se jedná o prostřední část epického příběhu. Rozhodně to tak nepovažuji za chybu či za něco, co bych měl potřebu tvůrcům jakýmkoliv způsobem zazlívat.
Animace překonávající samu sebe a nápady našlapaná akce
Zapomenout bychom pak samozřejmě neměli také na opět naprosto skvostnou audiovizuální stránku snímku, které se nedá v žádném ohledu v podstatě vůbec nic vytknout. Je až k nevíře, jak hravě, svěže a našlapaně celý snímek opět působí. Tvůrci přitom ani tentokrát nezapomněli i na ty nejmenší detaily a komponenty, kterými jednotlivé scény oplývají. V nejednom momentě se tak například různě střídá paleta barev v závislosti na náladě jednotlivých postav či pojetí a celkovému vyznění dané scény. Ačkoliv se přitom rychle, často až zběsile, střídají také různé druhy animace, všechno to do sebe v konečném výsledku zapadá a působí naprosto bezchybným dojmem. Díky návštěvě hned několika různých světů je přitom pozorování všech těch jednotlivých detailů, v nichž se ony světa tolik odlišuji, opravdovou pastvou pro oči.
Co se pak postav týče, i ty jsou samozřejmě do velké míry jedna od druhé naprosto odlišné. Indický Spider-Man je tak navržen úplně jinak než třeba takový Spider-Punk, jehož design mě po celou dobu jeho přítomnosti na scéně nepřestával udivovat. To, že si jsou tvůrci stoprocentně jistí v kramflecích pak dokazují také v naprosto šíleně pojaté akci, ve které se toho místy děje tolik, že prostě nemáte šanci to všechno napoprvé vstřebat a rozdýchat. Tolik jednotlivých postav, detailů, maličkostí, pohybů a stylů v jednom záběru se opravdu jen tak nevidí. Opakovaná návštěva kina je tak, jak už jsem uváděl v úvodu, pro docenění všech jednotlivých komponentů, easter eggů a nápadů, naprostou samozřejmostí a já se na ni už teď neskutečným způsobem těším.
Závěr
Spider-Man: Napříč paralelními světy je, podobně jako díl předchozí, naprosto dokonale pojatou audiovizuální lahůdkou plnými doušky využívající kombinaci komiksového světa plného ztřeštěných nápadů s možnostmi a mantinely současné animace. Kromě našlapané akce a neopakovatelně kulervoucí stylizace jsou přitom pořád jádrem celého snímku především nosné postavy, jejichž motivace, pocity a činy ve vás dokáží v nejednom momentě vyvolat zatraceně silnou dávku emocí či myšlenek. Zas a znovu se tak jedná o dokonalý etalon komiksové zábavy představující perfektně namixovaný koktejl odlehčeně zábavné akce a tíživosti důležitých životních rozhodnutí.
Moje hodnocení