Horory režiséra Scotta Dericksona patří bez debat mezi to nejlepší, co nám hororový žánr za posledních dvacet let nabídnul. Ať už je řeč o znepokojivém V moci ďábla, chytře gradujícím Sinisteru či akčním Chraň nás od zlého. Každý jeho hororový zářez je atmosférickou peckou, ve které dokázal nejenom pomalu budovat atmosféru a napětí, ale taky chytře pracovat se zažitými postupy, a hlavně krásně kombinovat a mixovat různé žánry.
Když si tak pro svůj další hororový zářez vybral povídku napsanou Joe Hillem, tedy synem legendárního Stephena Kinga, řada z nás nepochybovala o tom, že půjde o další atmosférický kousek, jež bude opět efektně pracovat s daným tématem a my se tak budeme jen rozplývat blahem nad tím, jak to Derrickson zase jednou chytře vymyslel. Právě v tomto ohledu ale Černý telefon značně selhává.
Po úvodní expozici je náš hlavní hrdina, třináctiletý Finney, unesen a následně uvězněn ve sklepě psychopatického vraha dětí s přezdívkou Drapák. V daném sklepě se pak nachází onen černý telefon, přes který s Finneym záhadně komunikují předchozí vrahovy oběti a snaží se mu pomoct. A to je v podstatě vše. Většinu stopáže tak sledujeme Finneyho uvězněného ve zvukotěsném sklepě, jak se poměrně nerušeně zkouší různými způsoby dostat ven. Nikoho přitom netrápí, že rozbije mříže na okně nebo udělá díru v zemi i do zdi.
Vrah s tváří Ethana Hawkea tak sice má docela fajn masky, nic moc se toho o něm ale za celou dobu nedozvíme, a nakonec vlastně ani nic moc nepředvede. Nevíme tak, proč se chová tak, jak se chová a proč má někdy usměvavou a jindy zase smutnou masku. Veškerá jeho interakce s hlavním hrdinou navíc směřuje do ztracena, nikam film neposouvá, ani negraduje. Napětí má tak film nulové, jakoukoliv gradaci byste v něm taky hledali marně, no a hrůza či děsivost? Až na jednu poměrně fajn scénu, ve které mimochodem Drapák vůbec nevystupuje, na tom filmu v podstatě vůbec nic děsivého nebo znepokojujícího není. Vrah unášející malé děti je samozřejmě znepokojující sám o sobě. Když ale pořád jen smutně kouká a vy jako divák vlastně vůbec nechápete jeho motivace či myšlenkové pochody, spíše, než znepokojivě na vás nakonec působí uboze.
Ani Finney samotný, byť se jeho herecký představitel opravdu hodně snaží, vám za celou dobu zrovna moc k srdci nepřiroste. Finální zúčtování tak nejenom, že skončí dříve, než vůbec začalo, ale navíc taky postrádá jakékoliv napětí či katarzi. Po skončení snímku samotného jsem se tak vážně cítil malinko okraden a jen jsem si v hlavě říkal, to bylo jako všechno?
Když ale pominu slabý a nikam nevedoucí scénář, jde pořád o solidně zvládnuté řemeslo, ve kterém nejde hercům v podstatě nic vytknout a Derricksonova režie je přesná a v několika momentech dokonce přímo výborná. Samotná retro atmosféra 70. let pak filmu jednoznačně přidává na působivosti a v kombinaci s dětmi v hlavních rolích dává vzpomenout nejen na Stranger Things ale třeba i na To z roku 2017.
Derrickson tak v podstatě opět dokazuje, že je v hororovém žánru jako doma. Servíruje nám totiž suverénně natočený snímek s fajn retro atmosférou, bezchybnými hereckými výkony a pár poměrně chytře natočenými záběry. Co mu ale tentokrát extrémním způsobem podkopává nohy je pro celovečerní snímek slabá předloha a hlavně scénář, který nedokáže onu premisu efektně přetavit a rozvést do sto minut trvajícího atmosférického a napětí gradujícího nářezu. Černý telefon je tak nakonec jen nikam nevedoucí průměr natočený talentovanými tvůrci, kterým ale jako by došla chuť stvořit něco opravdu dechberoucího.
Moje hodnocení