Plakát ke snímku Avatar: The Way of Water

Recenze: Avatar: The Way of Water (2022)

Čekání je u konce. Do kin totiž konečně dorazil druhý díl dlouho očekávaného Avatara, audiovizuální jízdy, která svými dokonalými, a hlavně přelomovými vizuálními efekty před třinácti lety oslnila celý svět a navždy tak změnila kinematografii. Jelikož se ale od té doby opravdu hodně věcí změnilo a posunulo, spousta lidí už tak nějak přestala věřit a doufat, že by i druhý díl mohl být podobně nezapomenutelným a hlavně přelomovým dílem. To by jej ovšem nesměl mít opět na starost legendární režisér a vizionář James Cameron. Ten totiž neponechal nic náhodě, díky čemuž je tak i druhý Avatar s podtitulem The Way of Water zas a znovu tím audiovizuálně našlapaným filmem, který mění práci s vizuálními efekty k nepoznání a s přehledem strká do kapsy veškerou konkurenci, ať už v podobě „marvelovek“ či v podstatě čehokoliv jiného.

Suverénní režie

James Cameron je mnohými z nás považován za jednoho z vůbec nejlepších a nejznámějších režisérů. A aby taky ne, když má na kontě nejen dva ze tří nejvýdělečnějších snímků všech dob, ale také takové kultovní zářezy jako jsou Vetřelci, první dva díly Terminátora, Pravdivé lži či Propast. Každý jeho nový snímek tak zákonitě vyvolává značně velká očekávání. Někteří škarohlídi mu sice pořád nemohou odpustit skutečnost, že se na tolik let zavrtal do modrásků, místo toho, aby doručil nějakou další akcí našlapanou pecku. Sám Cameron nicméně hned několikrát řekl, že kdyby nenatáčel Avatara, pravděpodobně už by se věnoval jen režii dokumentů o přírodě. Jako jeho fanoušci a diváci tak můžeme být vlastně rádi, že jej jeho snová Pandora tak extrémním způsobem uchvátila.

Momentka ze snímku Avatar: The Way of Water

A skrze jeho suverénní režii samozřejmě uchvátí i nás diváky. Dechberoucí záběry na Pandoru, na které se nově podíváme také do vody, totiž vypadají fantasticky do takové míry, že jsem v nejednom momentě opravdu úplně zapomněl na to, že se dívám na blockbuster a ne na nějaký podmořský dokument. Cameron si tak vlastně svým způsobem ten dokument nakonec stejně natočil, a je to jen dobře. Nemusíte se ale vůbec bát toho, že by se tu Železný Jim na úkor příběhu opájel neskutečnou krásou přírody až příliš. Je sice pravda, že v prostřední části filmu se děj na první pohled nikam moc neposouvá a my tak jen sledujeme krásy podmořského světa. Nejde ale o nic do očí bijícího či únavného, ba spíše naopak, krásně to zapadá do celkového konceptu snímku, a navíc převážná většina věcí, které se v této části dozvíme, jsou později nějakým způsobem zúrokována. Cameron tak nikdy nesklouzne do nikam nevedoucího sebeukájení, a skrze poznávání nového prostředí jen nenápadně a pomalinku posouvá děj tím správným směrem.

Avatar ale samozřejmě není jen o poznávání krás Pandory, prim tu hraje také akce. Přece jenom je to pořád monumentální blockbuster. A stejně jako „dokumentární“ záběry přírody i akční scény jsou natočeny naprosto dokonale. Cameron v nejedné scéně dokazuje, že kdyby chtěl, nějaký ten opravdu nezapomenutelný akční nářez by pořád bez problémů natočit dokázal. Kamera a střih jsou v každém momentě naprosto přesné, všechno je přitom perfektně přehledné, dravé a často také dost nekompromisní. V nejednom momentě si navíc vzpomenete na režisérovy dřívější pecky, ať už mám na mysli Vetřelce, Titanic či Terminátora. V tomto ohledu tak nebylo prostě nic ponecháno náhodě, za vším jde vidět pevná ruka režiséra, který si je ve všech ohledech svého snímku stoprocentně jistý v kramflecích.

Dechberoucí vizuál

Samostatnou kapitolou jsou pak samozřejmě vizuální efekty, které jsou naprosto dechberoucí. Záběry ve vodě vás dokáží pohltit takovým způsobem, že úplně zapomenete na to, že se díváte na kompletně digitálně vytvořenou faunu a flóru. Všechno vypadá naprosto realisticky a přechody mezi vodou a pevninou opravdu vyrážejí dech. Z pohledu vizuálních efektů tady tak ještě nikdy nebylo nic tak bezchybně a přelomově natočeného. Cameron v plné kráse ukazuje, jak krásně a famózně mohou vizuální efekty vypadat, pokud na ně jejich tvůrci mají dostatek času a netvoří je, jak se říká horkou jehlou či s nožem na krku.

Kromě přírody jsou ale vizuální efekty dokonalé také v případě všech těch technologických vymožeností, kterými se ve snímku lidé ohánějí. Ať už jde o loď chytající velryby či podmořské krabí roboty. Vizuální stránka snímku je prostě ve všech ohledech vypiplaná k úplné dokonalosti. Po všech těch nedodělaných a odporně vypadajících marvelovkách, které Disney v poslední době produkuje jako na běžícím páse, je to tak opravdu velice příjemná změna, která v tomto ohledu strká s přehledem do kapsy veškerou konkurenci.

Malinko problematický scénář

Co však ve dvojce Avatara malinko hapruje je bohužel scénář, který postrádá velkolepost a osudovost prvního dílu. Na místo epické bitvy mezi celou Pandorou a lidmi se tu totiž ve finále dočkáme v podstatě krátkého souboje jedné velrybářské lodi proti jednomu kmenu modrásků. To by samozřejmě za určitých okolností nemuselo vůbec vadit. Jak už jsem říkal, akce je natočená naprosto suverénním způsobem a v úplném závěru jí navíc hodně napomáhají emoce, s jakými ústřední duo kosí jednoho mariňáka za druhým.

Momentka ze snímku Avatar: The Way of Water

Vedle toho je tu ale bohužel až příliš mnoho problematických částí, které svou nesmyslností trošku bijí do očí a malinko kazí dojem z pozitivních aspektů snímku. Jako tu vůbec největší slabinu přitom vnímám hlavní zápornou postavu. Ta totiž nefunguje ani zdaleka tak dobře, jak by nejspíše měla, jeho motivace postrádají nějakou větší hloubku a k některým věcem se navíc dostane jako slepý k houslím. I těch opravdu klišovitých momentů tu v konečném výsledku bylo na můj vkus možná až příliš. 

Co se pak postav týče, ve většině případech jim samozřejmě je dopřána potřebná péče. Bohužel jich ale je až příliš, v důsledku čehož nedostane každá tak velký prostor, jak by si zasloužila nebo jaký by potřebovala, aby nám jako divákům více přirostla k srdci. Taková Neytiri tak v prostřední části skoro úplně absentuje. Její nejstarší syn je oproti svému mladšímu bratrovi strašně plochou a nevýraznou postavou a nový náčelník a jeho manželka vodního kmene jsou tu v podstatě jen dopočtu. Pokud mě tak na snímku něco opravdu zklamalo, byl to právě jeho scénář, který se v mnoha ohledech až moc drží zažitých postupů a nedává smysl mnohem častěji, než bych si přál.

Závěrečné hodnocení

I když tu tak viditelně chybí velkolepost a osudovost jedničky a scénář je v mnoha ohledech mnohem problematičtější a nesmyslnější, než by měl být, pořád to s přehledem strká do kapsy převážnou většinu blockbusterů, kterých jsme se za posledních pár let dočkali (snad jen s výjimkou Duny a druhého Top Gunu). Cameron tak opět dokazuje, s jakou jistotou a přesností je schopen všechno ukočírovat a suverénně předvádí učebnicový příklad blockbusteru se všemi jeho povinnými klady i zápory. Samostatnou kapitolou jsou pak samozřejmě úžasné vizuální efekty, které v plné kráse ukazují, jak dokonale mohou vypadat a fungovat, když na ně mají jejich tvůrci potřebný čas. Přesto všechno se ale nemohu zbavit pocitu lehkého zklamání. Ačkoliv je totiž vizuální stránka snímku naprosto špičková a kulervoucí, scénář obsahuje na můj vkus až příliš mnoho problematických části, a naopak příliš málo emocionálně nabitých scén na to, abych si snímek někdy chtěl pustit znovu. Pokud ovšem letos vyšel jeden snímek, na který se opravdu vyplatí vyrazit do kina, je to právě Avatar: The Way of Water.

Moje hodnocení

8/10