Začátek každého nového roku s sebou kromě zbytečných novoročních předsevzetí přináší ještě jednu, na poli filmových magazínů, webů, podcastů a kanálů velice oblíbenou a častou tradici. Žebříčky těch vůbec nejlepších a nejhorších snímků, kterých jsme se za uplynulý rok dočkali. A jelikož nejinak je tomu i v tomto roce, je potřeba, jak se říká, jít s davem, také trochu přilít olej do ohně a malinko rozdmýchat tu vášnivou debatu o tom, co se skutečně povedlo a co pro změnu nikoliv.
Nejhorší snímky roku 2022
S těmi nejhoršími snímky je to vždycky malinko ošemetné, protože spíše než o ty opravdu nejhůře natočené, napsané či zahrané, jde většinou o nejhorší snímky z těch, které měly všechny zdroje proto, stát se, když ne vyloženě skvělými, tak alespoň zábavnými. Jinak řečeno tady teda nečekejte žádný z těch nízkorozpočtových akčních odpadů, do kterých si bývalé superhvězdy jako je Bruce Willis či Mel Gibson chodí pro jednoduše vydělané milióny.
Jelikož mi přitom moje morální hodnoty a časové možnosti prostě a jednoduše nedovolí, abych těm podle mě nejhorším snímkům roku 2022 věnoval více než pár řádků tohoto článku, vyjmenuji je zde jen, řekněme, sporadicky. Ať to teda máme z krku, jdeme na to.
S šílenými kamerovými jízdami, otřesně sestříhanou akcí a uřvaným Jakem Gyllenhaalem mě unudila Ambulance od Michaela Baye. Dwayne Johnson jako Black Adam všem ukázal, jak se to nemá dělat. David Gordon Green si vytřel zadek s kultovní sérii Halloween. Vrcholu trapnosti dosáhl Štěpán Kozub v neskutečně debilních Třech tygrech. Marvel v roce 2022 suverénně „zaválel“ nejen s She-Hulk na poli seriálů, ale také s dvojkou Doctora Strangea a čtyřkou Thora. Třetím dílem Jurského světa s podtitulem Nadvláda Colin Trevorrow definitivně potvrdil, že první díl byla jen a jen šťastná náhoda.
Petr Jákl se ukázal být více než schopným producentem ale naprosto podprůměrným režisérem a scénáristou, čímž odsoudil nejdražší český film Jana Žižku k tomu, aby navždy brázdil vody průměru a zapomnění. Netflix přišel s asi padesátým dílem kultovní slasher série Texaský masakr motorovou pilou. Jaret Leto opět ukázal sílu svého metodického herectví, a vedle Jokera si tak s Morbiem připsal další komiksovou ostudu. A tímto můj seznam nejhorších snímků roku uplynulého končí. Dále už jim tak nehodlám věnovat ani slovíčko prostoru navíc.
Největší zklamání roku 2022
Po těch vůbec nejhorších snímcích roku se samozřejmě musíme podívat také na ty největší zklamání uplynulého roku. Tyto snímky tak sice jsou kvalitativně úplně někde jinde než ty uvedené výše, na základě jejich trailerů, tvůrců či prvních reakcí jsem od nich nicméně v konečném výsledku očekával mnohem více.
Seveřan
Prvním opravdu velkým zklamáním pro mě byl Seveřan, severská podívaná od režiséra a scénáristy Roberta Eggerse. Po všech těch správně špinavých a nekompromisních trailerech jsem od tvůrce šílených, ale zároveň skvěle natočených atmosférických kousků jako je Čarodějnice či Maják očekával opravdu mnohem více než jen povrchní báchorku o pomstě, která navíc v mnoha ohledech vlastně nedává příliš velký smysl. Po řemeslné stránce se přitom Seveřanovi nedá prakticky nic vytknout. Herci se opravdu snaží, kamerové jízdy jsou nádherné a všechno vypadá přesně tak špinavě a autenticky, jak si doba snímku žádá. I přesto všechno má ale tento snímek jeden zásadní problém, a tím je scénář.
Ten totiž nedokáže jednoduchý příběh o pomstě převtělit do něčeho opravdu dechberoucího a fungujícího, a po většinu času tak jen přešlapuje na místě a jednoduše nudí. Vztahy mezi postavami jsou navíc vrcholně nefunkční, logika si v některých momentech bere dovolenou a finální zúčtování je všechno jen ne napínavé či intenzivní. Jelikož dostal Eggers na Seveřana mnohem více peněz než na své předchozí snímky, viditelně se snažil natočit něco divácky malinko přívětivějšího a univerzálnějšího. Paradoxně se mu ale právě tento přístup šeredně vymstil a na místo komerčně alespoň neprodělečného snímku, natočil finanční propadák, který kiny prošuměl jako málo co. Nutno uznat, že mě to vzhledem k jeho kvalitám vlastně zas tak moc nepřekvapuje.
Nene
V roce 2017 všem vyrazil dech extrémně chytře napsaným a bravurně zrežírovaným hororem Uteč jen proto, aby nás pak v následujících letech nejprve unudil malinko nezvládnutým blábolem My a následně zklamal hezky vypadajícím, ale zároveň tak trochu nic neříkajícím hororem Nene. Jordan Peele je člověk, který jednoznačně má opravdu skvělé nápady, s každým jeho dalším snímkem je ale více než očividné, že s jejich realizací už je to pro něj trochu komplikovanější.
Nene lákalo na neokoukané a zatraceně atraktivní prostředí jedné koňské farmy uprostřed prosluněných plání plných písku a špíny. A v tomto ohledu Peele jednoznačně nezklamal. Celý snímek vypadá opravdu úchvatně, kamera krásně pracuje s jednotvárností dané krajiny a jako divák si budete užívat každičký záběr, který vám zde Peele společně s kameramanem Hoyte van Hoytemou předvedou.
V hlavní roli se navíc objeví sympaťák Daniel Kaluuya, který s Peelem spolupracoval už na snímku Uteč, a dá se říct, že právě tento snímek oběma pánům odstartoval, od té doby velice plodnou a úspěšnou kariéru. Jak už to tak přitom u Peeleových snímků bývá, z řemeslné stránky se ani Nene nedá prakticky nic vytknout, a hlavně v první půlce dokonce působí jako suverénně natočený horor jasně směřující do dechberoucího finále. Peele navíc hned od samého začátku chytře a pomalu buduje napětí a atmosféru, díky čemuž jsem se dobré dvě třetiny snímku opravdu upřímně bavil a těšil se na to, co všechno si na mě ještě připravil.
Jenže po všem tom budování napětí a zmatenosti z onoho neznámá, cože se to vlastně hlavním hrdinům prohání nad hlavami, se nakonec v poslední části filmu ničeho zásadního nedočkáme. Já se tak po skončení snímku necítil spokojený, ale spíše okradený. Malinko akčnější konec mi totiž připadal všechno, jen ne uspokojující či zajímavý. Horor zabývající se strachem z tajemného UFO tak sice ještě nikdy nebyl pojat takto zajímavým a originálním způsobem, jeho zpracování ale postrádá údernost a dotaženost, která u jinak takřka bezchybného snímku zamrzí o to víc.
Podezřelá
Korejská kinematografie začíná mít ve světě čím dál větší popularitu a vlastně se není čemu divit. Vždy jde o řemeslně dokonalou podívanou, v níž se nešetří silnými momenty, ani značně kontroverzními a znepokojujícími scénami. Jedním z předních korejských režisérů je přitom Pak Čchan-uk, režisér a scénárista takových skvostů jako je Pohraniční pásmo, Má je pomsta, Old Boy či Nebohá paní Pomsta. Na první pohled jednoduché snímky plné brutality, ve kterých se ale často skrývá extrémní množství podnětů a skrytých významů ukazují, jak excelentní a originální Čchan-uk ve své práci je. Vzhledem k jeho renomé tak měla být Podezřelá jasnou trefou do černého. Příběh stárnoucího detektivka, jež se tragicky zamiluje do ženy podezřelé z vraždy ostatně zní přesně tak nejednoznačně a zajímavě, jak je u jeho snímků zvykem.
A ačkoliv se bez debat jedná o značně osobitý a precizně natočený snímek, v němž se dočkáme nejedné opravdu bravurně zinscenované, natočené a zahrané scény, jako celek bohužel působí značně nic neříkajícím a úmorným dojmem. Čchan-uk tak sice opět dokazuje, jak výjimečným a jedinečným tvůrcem vlastně je, jeho scénář ale tentokrát postrádá napětí či nějaký opravdu silný emoce ždímající moment. Ústřední duo herců pak sice hraje, co jim síly stačí, jako divák jsem si k nim ale ani za těch úmorných 138 minut prostě nedokázal najít cestu.
Jejich emotivní výlevy a emocemi zmatené chování mi tak v převážné většině stopáže připadaly spíše jen nudné a nesmyslné, než jakkoliv podnětné či zajímavé. Výsledný dojem pak nezachraňuje ani úmorně natahované finále a nic neříkající konec, u kterého už jsem byl opravdu v silně vegetativním stavu a vlastně jsem se jen modlil, aby to už konečně skončilo. Místo úderné a emocemi napěchované podívané, jsem tak tentokrát od Pak Čchan-uka dostal jen úmorně dlouhou nudu bez špetky napětí či akce.
Menu
Trailer na Menu na mě asi od půlky léta vyskakoval prakticky při každé návštěvě kina. Ačkoliv mi tak asi po desátém zhlédnutí začal extrémním způsobem lézt na nervy, protože už jsem ho samozřejmě v ten moment znal nazpaměť, řekl jsem si, že když mi ten snímek v kině s tak otravnou pravidelností neustále cpou před obličej, prostě a jednoduše se na něj v den premiéry vydám. No a výsledek?
Ačkoliv je Menu poměrně sympaticky natočenou a rychle plynoucí kritikou bohaté vrstvy společnosti, ve které se navíc sejdou herecká jistota Ralph Fiennes a stále zářivější mladá hvězda Anya Taylor-Joy, jedná se v konečném výsledku jen o hezky vypadající, avšak zcela průměrný snímek, který sice nakousává zajímavé a velice aktuální téma, zároveň k němu ale nic moc neříká a po hodině a půl prostě jen tak mdle skončí.
Podle krásného vizuálu, hereckého osazenstva a poměrně štědrého rozpočtu nicméně hádám, že tady byly ambice malinko výš. Tvůrci na ně ovšem prostě a jednoduše neměli potřebné ingredience, a tak nám místo šťavnaté a dobře propečené kritiky společnosti naservírovali jen mdlou, nedopečenou, ale zároveň lehce spálenou nudu, po které za pár měsíců neštěkne ani pes.
Režisér Mark Mylod totiž nedokáže jakkoliv budovat napětí či natočit a zinscenovat scénu tak, aby vás alespoň trochu šokovala či nějakým způsobem zasáhla. Moc tomu přitom nepomáhá ani nic neříkající a do ztracena mířící scénář. Nebýt přitom charismatu ostříleného štramáka Fiennese a šibalského kukuče Taylor-Joy, byl by výsledek ještě o řád slabší. Menu je tak nakonec nikoho neurážející průměr, kterému ten jeden lenivý večer klidně dopřát můžete, nic světoborného od něj ale raději neočekávejte. Slovy klasika mezi filmovými kritiky: „Hezký, ale k hovnu“.
Na západní frontě klid
Posledním opravdu velkým a nepříjemným filmovým zklamáním byla pro mě adaptace románu Na západní frontě klid. Jelikož jsem přitom tento román nikdy nečetl, veškerá má očekávání byla založena jen a pouze na našlapaných trailerech, které slibovaly audiovizuálně dechberoucí válečná jatka. Očekávání tak rozhodně nebyla zrovna nízká. Věděl jsem sice, že se jedná o produkci Netflixu, zároveň se mi ale nechtělo věřit, že by se snímek s tak skvělými trailery nakonec nepovedl.
Bohužel se ale opět ukázala devastující síla Netflixu, které v podstatě všechny potenciálně zajímavé projekty nakonec stejně podlehnou. Na západní frontě klid se tak sice může pyšnit opravdu fantastickým vizuálem, díky kterému patří scény ze zákopů k těm nejsilnějším a nejlépe natočeným válečným scénám vůbec. Na intenzitě a potenciálu zarýt se vám hluboko pod kůži jim nicméně extrémním způsobem ubližuje slabý scénář.
Ten totiž žalostně selhává nejen ve vyprávění samotném, ale také v budování vztahů k a mezi postavami. Snímek tak sice trvá ubíjejících 148 minut, ani za tak dlouhou dobu si ale bohužel nedokážete k postavám vybudovat jakýkoliv vztah, ba spíše naopak ve většině případech si dokonce ani nezapamatujete jejich jména. Tak špatně a chaoticky je příběh Na západní frontě klid ve snímku uchopen.
Na papíře jednoznačně dojemná úmrtí jednotlivých hlavních postav tak často působí pouze mdlým a nic neříkajícím dojmem, který už jen podtrhuje onu bezradnost celého scénáře. To přitom zamrzí o to víc, když vidíte, jak se všichni zúčastnění herci opravdu extrémně snaží do svých postav ponořit a obětovat jim opravdu vše, co je v jejich silách. Alespoň z hlediska hereckých výkonů se tak jedná o velice povedenou podívanou, která ale bohužel nedokáže přebít ostatní do očí bijící nedostatky, kterými tato adaptace trpí. Úžasně natočené a audiovizuálně dokonalé válečné scény podtrženy skvělými hereckými výkony jsou tak nakonec absolutně pohřbeny příběhem, který si vytírá zadek nejen s dramaturgií, ale i se samotnou předlohou, a je to opravdu velká škoda.