Magor z videopůjčovny je člověk, kterého určitě není nutné nějak zvlášť představovat. Pro někoho je to možná blázen, pro někoho naopak génius, ať je to však, jak chce, jeho kultovní status už mu nikdy nikdo neodpáře. Tento filmový maniak dokáže, a hlavně si může dovolit, natočit snad úplně všechno. A to myslím zcela upřímně, od tříhodinového divadelního představení, přes film o loupeži bez loupeže či western doprovázený hiphopovou hudbou, až po filmy, ve kterých dává na prdel nejenom Mansonově rodině, ale i samotnému Hitlerovi.
A že jsou Tarantinovy filmy podle vás zbytečně vulgární či násilné? No a co, jak řekl Samuel L. Jackson, já prostě ve filmu chci vidět, jak se ta prostřelená hlava všude rozletí, nechci, aby se to stalo mimo záběr nebo něco podobného. A že by to tak ve skutečnosti nebylo, mě jako diváka vlastně vůbec nezajímá.
Zde vám tedy přináším seznam zatím devíti Tarantinových filmů. Seřadil jsem je přitom podle mého nejlepšího vědomí a svědomí od nejhoršího po nejlepší. Samozřejmě je to pořád jen a jen můj čistě subjektivní názor. Vy tak můžete mít naprosto odlišné favority. Pojďme se na to teda mrknout.
9. Jackie Brown (1997)
Pro někoho to možná bude šok, ale něčím přece začít musím. Jako Tarantinův nejhorší snímek jsem tak vybral Jackie Brown. Samozřejmě to pořád není špatný film, ba naopak pár slušných momentů se tu najde, Tarantino mi však u Jackie připadal až neskutečně utahaný. Za ty dvě a půl hodiny se tu toho totiž vlastně tak moc nestane, k žádné z postav si navíc nedokážete vybudovat sebemenší sympatie a jejich chování je mnohdy zcela nesmyslné.
Herecké obsazení to má přitom naprosto famózní, ať už je řeč o stále přitažlivé Pam Grier, která si tu hlavní roli neskutečně dávala nebo o Samuelu L. Jacksonovi s kozí bradkou, jehož Ordell je sice místy docela otravný, zároveň však také velice zábavný. To největší herecké eso tu však paradoxně hraje jednu z nejméně výrazných postav. Robertu De Nirovi ta role prostě nesedla. Po celou dobu filmu jsem se nemohl zbavit dojmu, že se během celého natáčení pořádně nevyspal a na plátně tak působil až nepřirozeně unaveným a nevýrazným dojmem.
I přesto, že Jackie Brown pár slušných momentů, jako je Ordell a jeho kamarád, který si má vlézt do kufru auta nebo samotné předávání tašek v obchodním centru, opravdu má, na tak dlouhý film mi to pořád přišlo zatraceně málo. Tarantino mi tak tady, poprvé a na štěstí taky naposledy, připadal hrozně vyčerpaný. Za ty jeho ostatní filmy mu to však s radostí odpustím.
8. Grindhouse: Auto zabiják (2007)
Auto zabiják se prostě v tak velké konkurenci nemůže pohybovat nějak moc vysoko. I tak jde ale o skvělou podívanou, při které si milovníci automobilových naháněček či pěkných holek jednoznačně přijdou na své. Já osobně jsem si pak Auto zabiják užil dokonce na tolik, že jsem si jej hned další den pouštěl znovu, a to i přesto, že samotná zápletka teda rozhodně není bůh ví co. On je to totiž v podstatě film o neustálém bezmyšlenkovitém klábosení partiček trochu otravných holek. Jen tak někomu by to tak asi úplně neprošlo, Tarantino nám tu ale naservíroval tak reálně se tvářící dialogy, že je to nakonec celé vlastně extrémně zábavné.
Tentokrát mu přitom viditelně nešlo o to, natočit další Pulp Fiction nebo Kill Bill, ale o to vzdát hold klasické, poctivé kaskadérské práci a možná se tímto způsobem, po náročném natáčení Kill Billa, tak trochu odreagovat. Úplně dokonalý či nějak výjimečný snímek to tak sice rozhodně není, vaší pozornosti by však ani tak neměl uniknout. Ty automobilové naháněčky a bouračky jsou totiž natočeny naprosto famózně. Obrovský respekt si tak, kromě Tarantina, určitě zaslouží také kaskadéři v čele se Zoe Bell, která tu mimochodem hraje samu sebe.
Na koho pak samozřejmě nesmím zapomenout je démonický Kurt Russell v roli vysloužilého kaskadéra s tak trochu speciálním koníčkem. Pozornějšímu divákovi pak určitě neunikne těch pár pomrknutí na Tarantinovy starší filmy či jeho docela ve velké míře se projevující úchylka na ženská chodidla. Jeho rukopis je tu tak pořád dost znát a pokud ty ženské bláboly a chodidla vydržíte, čekají vás skvělé automobilové naháněčky a nekompromisní finále.
7. Hanebný pancharti (2009)
Chápu, že tímto umístěním mnoho lidí naštvu, Hanebný pancharti jsou totiž jednoznačně skvělou podívanou, kterou mám upřímně hodně rád. Přece jenom mám ale následující snímky rád ještě o něco více. Právě proto teda patří panchartům „až“ sedmá příčka. Nic to však nemění na tom, že jsou Hanebný pancharti jednoznačně unikátním snímkem. Ta kamera, ti herci, ty dialogy a hudba, všechno tady prostě jede na plné obrátky, přičemž tu Tarantino servíruje jednu legendární scénu za druhou.
Kdykoliv se přitom na scéně objevuje démonický Christoph Waltz či neméně skvělý Brad Pitt, je se prostě na co dívat. Úvodní scéna, a především scéna v hospodě jsou pak naprostým vrcholem vypravěčského umu, při kterých se v plné kráse ukazuje to, jak výjimečným režisérem a scénáristou Tarantino vlastně je. Až neskutečným způsobem tu totiž dokáže skrze nenápadné pohnutky či náznaky promlouvat k divákovi, který tak jen se zadrženým dechem čeká na to, jak to vlastně celé dopadne. Kdo neviděl, nepochopí, kdo viděl, dostane chuť si to okamžitě pustit znovu.
Bohužel dějová linie se Shosannou není tak působivá, jak by asi měla být. Je tak trochu škoda, že se jí dává tolik prostor na úkor samotných panchartů, kteří toho prostoru vlastně zas tak moc nedostali. I tak se ale pořád jedná o zcela výjimečný snímek, jehož kultovní status je samozřejmostí. Jak jsem psal výše, kdo neviděl, nepochopí, kdo viděl, bude chtít vidět znovu. A že si tady Tarantino malinko pozměnil dějiny? Není to snad jedno? Pokud se chcete něco dozvědět o dějinách pusťte si raději nějaký dokument. Vy jste se ale nepřišli vzdělávat nebo snad ano?
6. Osm hrozných (2015)
Byť si pořád stojím za tím, že jako minisérie to funguje o něco lépe, je Osm hrozných pořád naprosto skvělým filmem. A to i přes to, že se jedná v podstatě o tříhodinovou konverzačku odehrávající se skoro celou dobu v jedné malé hospodě. Je pravda, že ten rozjezd někomu může připadat až moc pomalý, podle mě však funguje naprosto dokonale. Ten film přitom stojí a padá na dialozích a jelikož je Tarantino umí psát jako nikdo jiný, i přes tu dlouhou stopáž Osm hrozných nestíhají nudit. Kromě Tarantina jsou tu totiž ve skvělé formě také herci, kteří tu ze sebe, s až neskutečnou chutí, sypou jednu hlášku za druhou.
Nejvíce tu přitom září Samuel L. Jackson, jehož postava je i tentokrát tou vůbec nejmazanější v celém snímku. Kromě něj tu pak nejvíce zaujme a baví především Jennifer Jason Leigh v roli Daisy. Ten její provokativní kukuč a trochu nesnesitelný smích jsou přesně tak slizké a otravné, jak by měly být a jde vidět, že si tu roli dosyta užila. Jediným, kdo je tu tak trochu jako pěst na oko je Channing Tatum. Ten se ale, díky bohu, na plátně vlastně ani moc dlouho neohřál.
Pomalu houstnoucí atmosféra je tu pak podtrhnuta zcela bezchybnou hudbou Ennio Morriconea, která je zde jako vždy parádní a funguje přesně tak, jak má. Osm hrozných je prostě dalším naprosto famózním Tarantinovým snímkem, jehož porovnávání a možnou spojitost s kultovní Věcí od Johna Carpentera naprosto chápu a vlastně se mi ta myšlenka i docela zamlouvá.
5. Gauneři (1992)
Snímek, kterým celá Tarantinova éra v podstatě začala. I když už měl v té době na svědomí scénář k filmu Pravdivá romance, možnost pohlídat si film i z pozice režiséra se mu naskytla poprvé až právě u Gaunerů. A hned na poprvé to teda byla jasná trefa do černého.
On je ten film však trochu zvláštní, a to především díky tomu, že i když se jedná o film zabývající se loupeží, samotná loupež v něm paradoxně ukázána nikdy není. Místo toho jsme po docela klidné a velice vtipné úvodní scéně z bistra, vhozeni rovnou doprostřed děje. Jednotlivé postavy i to, jak samotná loupež proběhla, je nám následně teprve prozrazováno. Divák je tak nucen být neustále ve střehu, aby mu náhodou nějaká podstatná informace neunikla.
Z dnešního pohledu je pak docela úsměvné, že si v době uvedení řada lidí stěžovala na to, že je film příliš násilný. Ono se tam přitom těch násilných scén zas tak moc neobjevuje. Upřímně řečeno mě napadá pouze jedna, a to samozřejmě, dnes už naprosto kultovní scéna, odřezávání ucha, ve které Michael Madsen prostě naprosto válí.
Oni jsou ale samozřejmě skvělí všichni herci, od Harveyho Keitela a Chrise Penna přes Stevea Buscemiho a Laurence Tierneyho až po Tima Rotha či samotného Tarantino tu válí naprosto všichni. Každá z těch postav má přitom svou nezapomenutelnou chvilku a dokáže tak snadno utkvět v paměti. Takovou partu sympaťáků pohromadě prostě jen tak někde nenajdete. Sakra taky bych si s nimi chtěl někdy zajít na snídani. Zpropitné bych přitom určitě dal. Jelikož se u nás káva nedolévá vůbec, byl bych neskutečně vděčný i za ty tři dolití.
4. Tenkrát v Hollywoodu (2019)
I když nejsem schopen ocenit ani desetinu těch všemožných odkazů, které do něj Tarantino vložil, Tenkrát v Hollywoodu mě i tak prostě neskutečně baví. Pohodová atmosféra, krásný vizuál, kouzlo tehdejší doby, podmanivá hudba a až neskutečně absurdně vystupňované finále, u kterého se celý sál hlasitě rozesmál, to vše dělá z toho snímku strašně uspokojující filmový zážitek. Do toho si navíc přičtěte jako vždy skvělého Leonarda DiCapria, a hlavně pak největšího pohodáře na světě Brada Pitta se svou úžasnou fenkou Brandy a máte zde další naprosto ikonické filmové duo, které rozhodně budete chtít někdy vidět znovu.
A ty výtky ohledně samotného děje, ten film se přece jmenuje Tenkrát v Hollywoodu, název je to podle mě zcela přesný, neboť je to prostě jen film o tom, jak to tehdy v Hollywoodu asi mohlo vypadat, stylová auta, neskutečné horko, všudypřítomní hippies a klasický den upadající seriálové hvězdy a jeho kaskadérského dabléra. Tarantino tu tak prostě jen vykreslil tehdejší dobu přesně tak, jak si ji on pamatuje. Celé to přitom funguje naprosto dokonale.
Kdo neviděl, měl by to rychle napravit a kdo viděl, vážně jste si mysleli, že po tom, co Tarantino udělal s Hitlerem se zde bude najednou držet při zemi? Já teda rozhodně ne, takže mi ta finální likvidace přijde prostě naprosto geniální. Jedinou vadou na kráse je pak možná to vyobrazení Bruce Leeho, který si to jednoduše nezasloužil. Na druhou stranu jde také o tu vůbec nejvtipnější figurku celého filmu, takže mi to nakonec ani moc nevadilo.
3. Kill Bill (2003 a 2004)
Třetí místo patří Umě Thurman a její cestě za pomstou. Dohromady totiž dvě části Kill Billa tvoří až neskutečně výjimečný filmový počin, do kterého dal Tarantino opravdu úplně všechno, a ačkoliv se to zcela vymyká jeho dosavadní tvorbě, je to prostě opět naprostá pecka. Ty dvě části přitom nemohou být odlišnější, zatímco první díl je zaměřen především na akci, které děj malinko ustupuje, druhý díl to má paradoxně přesně naopak. V obou případech to ale překvapivě funguje naprosto dokonale.
V prvním díle se tak Tarantino zaměřuje hlavně na akci, která je samozřejmě neskutečná. V podstatě v každé bojové scéně jde vidět, že jsou za ni odpovědní ti vůbec největší možní experti v branži, krásně se tu k boji využívá okolní prostředí, kamera nádherně přelétá z jednoho záběru na druhý a ani v tomto případě Tarantino nešetří až absurdně přehnanou brutalitou. Přítomnost samotného Sonnyho Čiby už pak jen dokresluje nezaměnitelnou atmosféru celého filmu. Za zmínku pak ještě určité stojí „anime“ origin O-Ren Ishii, který tam podle mě perfektně zapadal.
Druhý díl se naproti tomu více zaměřuje právě na onu osudnou událost, trochu blíže nám představuje samotného Billa a jeho vztah k Beatrix. David Carradine, jehož monolog o superhrdinech bych mohl poslouchat klidně celý den, v té roli přitom naprosto exceluje. Kromě Billa tu však dostane prostor také jeho mladší bratr ztvárněný neméně excelentním Michaelem Madsenem. Jeho Budd je svým způsobem přesný opak staršího bratra Billa, i přesto je to však také famózní postava, které mi bylo nakonec, jako jedné z mála, vlastně i docela líto.
Výcvik u Pai Meie, útěk z nemocnice, souboj s O-Ren Ishi, pohřbení za živa, technika pěti prstů, sůl v brokovnici, černá mamba v kufříku, výroba samurajského meče…těch legendárních scén je prostě moc. Tarantino se zde skutečně činil, a nakonec jsem vlastně i docela rád, že ten možný třetí díl pustil k vodě. Ten děj totiž další rozvinutí nepotřebuje.
2. Nespoutaný Django (2012)
Stylový western se skvěle zahranými postavami, dokonalými dialogy, perfektní hudbou a neskutečným množstvím nápadů. Tak nějak by se dal ve zkratce Django definovat. Tarantino v něm prostě opět dokazuje, že na co sáhne, to je schopen dotáhnout k naprosté dokonalosti. Od první minuty vás tento snímek naprosto pohltí a vy se budete tetelit blahem z toho, jak skvěle ten příběh odsýpá, jak si to Christoph Waltz zase neskutečně dává a jak perfektně funguje chemie mezi ním a Jamiem Foxxxem.
Ať už mluvím o úvodní zasněžené scéně, bezstarostnému zastřelení šerifa, Djangovi na koni v modrém oblečku či členům KuKlux klanu, kteří v těch pytlích vidí hovno, Tarantino tu ze sebe sype jeden nápad za druhým. A když už si budete myslet, že ten film nemůže být lepší, ukážou se na scéně démonicky dokonalý Leonardo DiCaprio a opět naprosto přesný Samuel L. Jackson, kteří vás zadupou do sedačky tak hluboko, jako ještě nikdo předtím. Tarantino vás pak k tomu všemu ještě dorazí svou až absurdně vyhrocenou přestřelkou podkreslenou 2Pacem, a navrch toho všeho ještě v malé vedlejší roličce ukáže, jak se má správně vybouchnout.
Co víc k tomu dodat, snad jen to, že Django zraje s každým dalším shlédnutím. Ať už kvůli perfektně zahraným postavám, kterým vévodí neskutečně sympatický Dr. King Schultz a slizce neodolatelný fracek Calvin Candie nebo kvůli chytrému scénáři, v němž Tarantino vytahuje z rukávu jeden nápad za druhým či kvůli stylově natočeným a geniálně vyhroceným scénám, ten film prostě musíte vidět, a to nejlépe vícekrát, protože mi věřte, že u Djanga jedno či dvě shlédnutí nebudou ani zdaleka stačit.
1. Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994)
Zcela očekávané první místo patří samozřejmě Pulp Fiction. Filmu, jež se vymyká všem zažitým postupům a servíruje nálož tolika nápadů, hlášek a legendárních scén, že by to klidně vystačilo na dalších několik filmů. Snímek, díky kterému Tarantino získal kultovní status a my jako diváci nezapomenutelný divácký zážitek.
Sám nevím, jak mám ten film ale vlastně popsat. Je to prostě směsice několik navzájem se prolínajících příběhů a dějových linií, které do sebe nakonec všechny perfektně zapadnou. Každá z nich je přitom svým způsobem zcela jedinečná, nenudí a nabízí nespočet legendárních scén a hlášek. Chtěl jsem napsat, že tu v hlavních rolích září John Travolta a Samuel L. Jackson, ale postavy v tom filmu se prostě nedají rozdělit na hlavní a vedlejší. Každá z těch postav je totiž ve svém příběhu hlavní, ale v příběhu někoho jiného vedlejší. Díky tomu tak nikdy nevíte, co a kdy se s některou z postav stane, což je prostě naprosto skvělý způsob, jak udržet diváka po celou dobu filmu ve střehu. Kromě výše zmíněných tu pak excelují také Bruce Willis, Uma Thurman, Tim Roth, Harvey Keitel či Ving Rhames.
O tomto filmu už toho bylo napsáno v podstatě všechno a já tak jen dodám to, že je to opravdu naprosto geniální film, který jsem schopen si pouštět klidně celý týden dokola a pokaždé mě přitom absolutně dostane. Ať už mluvím o odříkávání Bible, čištění auta od rozstřeleného mozku, masáži nohou, zlatých hodinkách na klokanovi či klidných skřítcích, všechny ty scény jsou pro mě už navždy legendárními a pořád nemůžu uvěřit tomu, že je jimi všemi napěchovaný pouze jeden film. Nic podobného už prostě nikdy nikdo nenatočí a mě tak nezbývá nic jiného než se sklonit před Tarantinovou genialitou.
To je tedy pro tentokrát všechno, doufám, že se vám článek líbil, pokud jste dočetli až sem, chci vám za to moc poděkovat a snad se uvidíme zase příště. Do té doby zkuste dohnat to, co jste od Tarantina ještě neviděli, věřte mi, že to všechno stojí za to.