V době, kdy měl slasher žánr to nejlepší za sebou a nikdo už o něj neměl zájem, si jeden jeho zarytý fanoušek řekl, že je načase jej znovuzrodit. Proto přišel s vlastním scénářem, který si měl chytře dělat legraci ze zažitých postupů a pravidel, jimiž se všechny ty Halloweeny, Noční můry z Elm Street a Pátky třináctého po celou dobu své existence bezvýhradně řídily. Tím fanouškem nebyl nikdo jiný než tvůrce a scénárista Vřískotu Kevin Williamson, jehož scénář byl ve své době dokonce natolik dobrý, že donutil ostříleného hororového pardála Wese Cravena k tomu, aby se zas a znovu pokusil oživit zašlou slávu tohoto kdysi extrémně populárního žánru.
Vznikl tak slasher, který se vymyká všemu, co jsme do té doby mohli vidět, chytře využívá skutečnost, že i samotné postavy znají pravidla tohoto žánru a v nejednom ohledu si perfektním způsobem hraje s očekáváním diváka samotného. Vřískot je tak opravdu unikátním příkladem toho, že i na první pohled vyčpělý a vyplýtvaný žánr může při správném a malinko odlišném uchopení opět dokonale fungovat.
Příběh snímku nás přitom opět přivádí do amerického maloměsta, v němž se začne dít jedna brutální vražda středoškoláků za druhou. Tentokrát ovšem nikdo neví, kdo by oním záhadným vrahem mohl být a hlavně, co je jeho cílem a motivací. Oproti klasikám jako je Halloween či Pátek třináctého, kdy je nám totožnost údajného vraha v podstatě od začátku naprosto jasná, se tak Vřískot v tomto ohledu značně odlišuje, když do poslední chvíle vůbec netušíme, kdo by se vlastně za onou ikonickou maskou mohl schovávat.
Williamson tak skrze chytře napsaný scénář mění dosud zažitá pravidla, díky čemuž šponuje očekávání i nejistotu diváků do maxima jen proto, aby všechny nakonec stejně úplně odrovnal ještě jedním dost podstatným a nečekaným zvratem. Už tak sám o sobě velice originálně pojatý scénář je zde navíc podpořenou Cravenovou dravou režií, díky které je každá smrt extrémně napínavá a ve svém provedení nakonec i řádně brutální. Aby taky ne, když měli tvůrci problém jednotlivé scény vůbec dostat přes ratingovou komisi.
Stačí si vzpomenout na úvodní scénu, v níž je napětí vystupňováno do úplného maxima, strach je všudypřítomný a vražda samotná je bezchybnou ukázkou toho, jak může být explicitní brutalita nepříjemná a bolestivá zároveň. Přímo dokonalým způsobem se tu navíc využívá nápad s telefonem, který vám v té době ještě nedokázal ukázat, kdo volá. Třešničkou na dortu je pak samozřejmě skutečnost, že onou nebohou obětí úvodní scény není nikdo jiný než Drew Barrymore, tedy největší hvězda celého snímku. I díky tomu, že je právě její postava odpravena na onen svět hned v úvodní scéně, je dnes Vřískot naprosto kultovní záležitostí, jejíž celosvětovou oblíbenost pak už jen podtrhuje skutečnost, že se dodnes dočkala celkem pěti pokračování.
Vřískot je tak dodnes naprostým fenoménem, jež si velice efektivním způsobem utahuje ze zažitých pravidel slasher žánrů, ohýbá je a překrucuje ve svůj prospěch, a baví tak diváky po celém světě už více než dvacet let. Je sice pravda, že některé díly za moc nestojí, po velice povedeném pátém dílu je ovšem nad mírů jasné, že ani po tolika letech se tato značka nevyčerpala, což je jen a jen dobře. Kéž by se to samé dalo říct o takovém Halloweenu, že ano.
Moje hodnocení