Tentokrát si v retro recenzi posvítíme na akční pecku Guilerma Del Tora z roku 2002 Blade 2. Ptáte se, proč nejprve neudělám recenzi na první díl? Jednoduše proto, že mám dvojku mnohem raději. Del Toro v ní totiž, co se týče akčních scén a kostýmu, Bladea posunul na zcela jinou úroveň. A i když se Blade 2 překvapivě neobjevuje v žádných žebříčcích nejlepších akčních filmů všech dob. A na ČSFD u něj dokonce svítí modré hodnocení s cifrou 67 %. Jedná se dodnes o skvělou akční jízdu plnou zběsilé akce, litrů krve a stylových monster.
Dvojka nás vrací do světa plného násilí, ve kterém opět sledujeme cestu obávaného Bladea. Polovičního upíra nahánějícího hrůzu upírům po celém světě, jež celý svůj život zasvětil právě jejich likvidaci. Tentokrát ho však čeká ještě daleko nebezpečnější nepřítel. Na scéně se totiž objevuje zcela nový druh nazývaný „reaper“.
Ten je dokonce natolik nebezpečný, že se komunita upírů, ve snaze „reapery“ odstranit, rozhodne se svým dřívějším největším nepřítelem Bladem spojit. Ten i přes viditelné pochybnosti nakonec souhlasí a hon na „reapery“ tak může vesele začít. A abych nezapomněl, Blade se při něm dává dohromady, nejenom s dcerou vládce upírů. Ale také se skupinou elitně vytrénovaných upírů, kteří poslední dva roky trénovali na boj právě s Bladem.
A na koho se v této akční pecce můžete vlastně těšit? Z jedničky se samozřejmě vrátili, jak naprosto perfektní Wesley Snipes, tak charismatický Kris Kristofferson. Tyto dva herce pak nově doplnila celá řada více či méně známých tváří. V prvé řadě okouzlující Leonor Valera coby dcera vládce upírů. Dále nový Bladeův pomocník Norman Reedus, kterého můžete znát z akční pecky Pokrevní bratři. Luke Goss jako hlavní „reaper“, který si tu s Del Torem očividně sedl, jelikož jej Del Toro o pár let později obsadit také do dvojky Hellboye.
No a samostatnou kapitolou je pak skupina upírů vycvičená pro boj s Bladem. Mezi nimi se totiž objeví nejenom největší hongkongská akční hvězda současnosti Donnie Yen, ale také pozdější Del Torův Hellboy Ron Perlman. To však pořád není vše. Perlman a Goss totiž nejsou jediní, kdo si s Del Torem na natáčení dvojky Bladea sedli. Dočkáme se tu totiž také nejúspěšnějšího českého herce Karla Rodena, který se, jak už určitě všichni víte, o pár let později postavil Ronu Perlmanovi právě v prvním Hellboyovi. Ti všímavější z vás tu pak dozajista v menší roličce poznají také Marka Vašuta.
Z tak nadupaného hereckého obsazení pak nejvýrazněji vystupuje právě Ron Perlman, jež se postará o celou řadu dost vtipných slovních výměn mezi jeho postavou a Bladem. Naproti tomu takový Donnie Yen tady zas tak moc prostoru nedostane. Jeho rukopis je ovšem na těch akčních scénách hodně vidět. Je tak zcela jasné, že kromě Wesleyho Snipese, který si k většině svých soubojů vymýšlel také choreografii, byl právě Yen tím, kdo mu s nimi pomáhal nejvíce.
Akční scény, navíc podkresleny skvělou hudbou připomínající Matrixe, tu tak opravdu stojí za to. Všechny jsou krásně nasnímány a sestříhány a až na těch pár zbytečně viditelných CGI efektů jim vlastně nejde nic vytknout. Hlavně teda úvodní scéna s motorkami a scéna, kdy si to Blade sám rozdá asi s 50 upíry, rozhodně stojí za opakované shlédnutí.
Jak už to tak u Del Tora bývá, dalším elementem, ve kterém Blade 2 extrémně vyniká, jsou samozřejmě dokonalé masky. Především si teda pochvalu zaslouží samotní „reapeři“ s rozevírající tlamou podobnou té Predátorově, kteří tu prostě vypadají naprosto parádně.
Kromě nich pak zaujme perfektně vystihnutá temná atmosféra v čele s parádním Domem bolesti, v němž se to upíry jen hemží. Pro české diváky je pak podstatnou informací také to, že se natáčelo v Praze. Tu si Del Toro dokonce zamiloval natolik, že se do ní od té doby hned několikrát vrátil.
V konečném výsledku jde samozřejmě pořád o naprostý akční výplach, nad kterým se vážně moc nevyplatí přemýšlet. Tvůrci si to ale na štěstí viditelně uvědomují, když diváka neustále zasypávají zběsile natočenou akcí.
Perfektně natočené akční scény, přesní herci, litry krve a stylová hudba tak dělají z dvojky Bladea naprosto skvělou akční hlínu, která se s klidem vyrovná, a dokonce v mnoha ohledech ještě předčí už tak výbornou jedničku.
O to víc mě pak mrzí, jak to nakonec dopadlo s trojkou. Ta byla totiž po všech stránkách absolutním fiaskem. Na štěstí je tu ovšem pořád parádní dvojka, ve které dostal Guilermo Del Toro absolutní dílčí svobodu a nutno uznat, že se to náramně vyplatilo. Modré číslo na ČSFD je tak pro mě dodnes naprostou záhadou. Vy se jím ale rozhodně nenechejte odradit a pokud jste dosud tento akční kousek neviděli, mazejte to okamžitě napravit.
A to je tedy pro tentokrát opravdu vše. Doufám, že se vám i tato retro recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby si můžete připomenout nějakou ze starších retro recenzí jako je třeba ta na Demolition Mana.
Moje hodnocení