Dnes už možná trošku zapomenutý hit z roku 1993 je i po skoro 30 letech od svého vzniku pořád skvěle natočené komediálně laděné akční béčko, ve kterém se tehdy debutující režisér Marco Brambilla ukázal ve vrcholné formě a naservíroval nám přesně to, co od podobně laděných filmů očekáváme.
Nedávno jsem si tento akční flák pustil znovu a musím říct, že mě to prostě pořád neskutečně baví. Jasně, že je Demolition Man absolutně nesmyslná hovadina. Je ale hravá, svižná, nahláškovaná a hlavně brutálně zábavná.
Sylvester Stallone v roli Johna Spartana ze sebe sype jednu hlášku za druhou, přičemž se s ničím a s nikým nesere (ano, hrdě tady cituji Kokosy na sněhu). Sandra Bullock je jako Lenina Huxleyová roztomile naivní a nadšená snad z každé vzrušující špatnosti, co se přihodí a Wesley Snipes si toho Simona Phoenixe neskutečně užívá, je správně přehnaný a vtipný. Akce je k tomu nekompromisní, surová a samozřejmě dost přehnaná, tudíž přesně taková, jakou na Stalloneho filmech milujeme ze všeho nejvíce.
Už úvodní scéna je přitom naprostá pecka, ve které je Stallone za správného „motherfuckera“, co rozdává rány a střílí po všem, co se hne. Možná trochu na škodu se poté tempo malinko zklidní, Spartan je zmrazen a my se posouváme o téměř 40 let do budoucnosti. Ve které je ale děsná nuda, nic se tam neděje, všichni se chovají jako naprostí suchaři, sůl, kouření, alkohol i maso jsou nezákonné a člověk si nemůže ani pořádně zanadávat.
Na štěstí však na scénu opět přichází Phoenix, aby tu nudnou budoucnost malinko rozhýbal. Jelikož už nějakých 15 let nedošlo k žádné „vraždě-smrti-zabití“, nikdo moc neví, jak se s ním má vypořádat a Phoenix se tak zdá být téměř nezastavitelný. Policejní metody absolutně selhávají a na pomoc je tak nutné přivolat do té doby zmrazeného Spartana, aby dal zase jednou všem přes držku, všechno rozstřílel a opět nastolil ztracený řád.
A od té doby se začnou dít věci. Akční scény střídají ty komické, Stallone a Snipes nezapomínají permanentně hláškovat a celé je to, i přes svou absurditu, prostě hodně fajn. Ať už mluvím o problému se třemi mušlemi, virtuálním sexem, muzeem se zbraněmi či třeba krysím hamburgeru, všechno tu funguje přesně tak jak má. Tvůrci se navíc nebojí citovat starší filmové pecky, díky čemuž se tak dočkáme hned několika odkazů na filmy jako je Smrtonosná zbraň, Star Wars nebo Zjizvená tvář.
Poslední třetina filmu je sice roztahaná na několik menších akčních scén, všechny ale vesměs fungují dobře. Snipes to navíc neustále kosí svými hláškami a kopy a Stallone v podstatě dělá přesně to samé, akorát, že místo kopů k tomu pochopitelně používá pěsti.
V závěru pak stejně jako v úvodu všechno vybouchne, je nám naservírována jedna z nejstylovějších filmových dekapitalizací a my se navíc dozvíme, že výměna tělních tekutin může být vlastně velice příjemná. Následují závěrečné titulky podkreslené Stingem a to je vše.
Nic víc tu ale není potřeba, je to svěží, je to absurdní, je to vtipné, je to akční, je to prostě všechno, co to má být, přičemž to funguje přesně tak, jak to má fungovat. Za mě je to jeden z nejlepších Stalloneových filmových zářezů. Nebýt té malinko přepálené stopáže a trochu slabšího finále, klidně bych tomu bez problému dal plnou palbu, protože je to opravdu extrémně zábavná akční hlína.
I přes solidní ohlasy a skvělé tržby se Demolition Man nikdy žádného pokračování nedočkal, Stallone sice hned několikrát naznačoval, že se chystá, nikdy z toho však nic nebylo a vzhledem k jeho věku po tom vlastně už ani netoužím. Místo toho se raději znovu podívám na nějaké ty devadesátkové pecky od Stalloneho, Schwarzeneggera či Van Dammeho jako je třeba právě Demolition Man, které tady na štěstí pořád jsou, a to na starých, dobrých VHSkách.
To je teda pro tentokrát ode mě vše. Pokud jste tuhle dnes už možná trochu zapomenutou akční hlínu od Stalloneho dosud neviděli, rozhodně to mazejte dohnat. Snad se teda uvidíme zase u další retro recenze. Do té doby můžete mrknout na moji úplně první recenzi na tomto webu.
Moje hodnocení