Jak už jsem avizoval v novinkách, bondovky mě vždycky tak nějak míjely. Sice jsem se k nim snažil najít cestu, dával jsem jim šanci, ale podobně jako v případě Ethana Hunta, ani ten James Bond mě prostě nikdy nějak extra moc nebavil. Samozřejmě je mi jasné, že teď asi převážná většina z vás jen nevěřícně kroutí hlavou, ale tak to prostě je. Tím ale neříkám, že jsem nějaký zarytý odpůrce bondovek, to vůbec ne. Jejich kultovní status naprosto chápu a vlastně mě tak i malinko mrzí, že mě vůbec nebaví.
A to se bohužel nezměnilo ani s nejnovější bondovkou Není čas zemřít. Ani na tu jsem ostatně do kina původně vyrazit nechtěl. Po všech těch nadšených ohlasech, které se rozplývaly nad dokonalou akcí a dravou režií Coryho Joji Fukanagy jsem ale nakonec tomu hypeu přece jenom podlehl a plný očekávání se tak vydal do kina.
A ze začátku to vlastně vůbec špatné nebylo. Sice na mě ten trošku hororový úvod s maskovaným Rami Malekem moc nefungoval a Léa Seydoux je možná tou vůbec nejhorší bondgirl všech dob, všechno ostatní ale v úvodu šlapalo jako hodinky. Dokonale nasnímané a natočené záběry, bezchybně dunící hudba a dravě natočená akce v Itálii, to všechno prostě bylo přesně tak perfektní, jak mělo. Daniel Craig si to přitom se svými až nebezpečně modrýma očima všechno opět až neskutečně dával a já jsem se tak vážně těšil na to, co bude dál.
A vlastně ani dál to nebylo vůbec špatné. Děj rychle odsýpal a jakmile se na scéně objevila svůdná Ana de Armas, vážně mě nenapadalo nic, co bych tomu do té chvíle vytkl. Jenže pak se de Armas vypařila stejně rychle jako se objevila a moje nadšení z toho filmu vlastně udělalo něco podobného. A bohužel už se prostě nevrátilo.
Ten děj se pak totiž začal z ničeho nic až neskutečným způsobem táhnout, plácalo se to tam páté přes deváté, přičemž nám musela některá z postav neustále vysvětlovat, proč se vlastně to nebo ono stalo. Já vám nevím, ale po úmorných a hrozně nepřehledných dvou hodinách už jsem toho měl prostě dost. Neustále jsem se musel dívat na hodinky, a to co se na plátně dělo už mi bylo úplně ukradené. Jediné, na co jsem tak ke konci filmu myslel bylo to, že už chci jít domů.
Jasně, že bylo super zase v těch rolích vidět herce jako je Ralph Fiennes nebo Ben Wishaw. Ti všichni byli ale pro samotný děj filmu až extrémně nedůležití. Ona tam vlastně nakonec nemusela být ani ta nová agentka 007 s tváří Lashany Lynch. Sice chápu, že to byl pokus tvůrců o to, vysvětlit, jak to vlastně s označením 007 funguje. Mě to ale prostě vůbec nezajímalo. Vždycky jsem to označení bral pouze jako číslo, nic víc, nic míň.
To, že byly vesměs všechny vedlejší postavy naprosto zbytečné a nepodstatné by mi ale ještě tak moc nevadilo. Přece jenom Daniel Craig dokáže takový film, díky svému charismatu s přehledem utáhnout sám. On ale defacto žádný prostor nedostal ani hlavní záporák s tváří Ramiho Maleka a s trošku komickým jménem Lutsifer. Přitom právě záporák by měl být u podobného typu filmu alfou a omegou celého příběhu.
Abyste přitom měli představu o tom, jak šeredně nevyužitý a neprokreslený Malekův záporák vlastně byl, řeknu vám jen to, že se tam v podstatě celé prostřední dvě hodiny filmu ani neukázal. A když už se teda konečně ke konci filmu ukázal, nezmohl se na nic víc než na pár rádoby filozofických keců, ze kterých vám ale stejně naprosto unikala jakákoliv jeho motivace. Doteď tak defacto vůbec netuším, proč vlastně dělal to, co dělal a upřímně si myslím, že to vlastně dodnes netuší ani sám Malek.
Paradoxně se tu ale přece jenom najde jedna vedlejší postava, která pro děj byla důležitá a která tak dostala možná až příliš mnoho prostoru. Ano, samozřejmě mám na mysli Léu Seydoux. Její postava Madeleine byla totiž nejenom pro děj, ale hlavě pro samotného Bonda prostě extrémně důležitou. A já jsem bohužel za celých těch 168 minut nedokázal přijít na to, proč vlastně.
její propojení s Malekovým záporákem bylo úplně mimo a pokaždé, když se Seydoux objevila na plátně a snažila se o nějaké to hraní, měl jsem sto chutí z toho sálu prostě odejít. Až tak moc alergický jsem na ni byl. Možná proto na mě tak celá poslední třetina vlastně vůbec nefungovala. Místo toho, abych tak Bondovi na konci fandil, jsem se jen modlil, ať už to celé skončí.
On bohužel i ten dojemný konec, nad kterým se všichni tak extrémně rozplývali a který jsem já prozíval, z velké části závisel právě na osudovém vztahu mezi Bondem a Madeleine. Na mě ale prostě nic z toho vůbec nefungovalo. Craig měl totiž asi tisíckrát lepší chemii s okouzlující de Armas, která mě naprosto dostala a stačilo jí k tomu přitom jen pár minut. Naproti tomu se Seydoux v podstatě žádnou chemii neměl, přičemž sama Seydoux je prostě až moc špatná herečka na to, aby mi na její postavě nějak zvlášť záleželo.
To, že mě ten děj nakonec nebude bavit a bude mi připadat absolutně nesmyslný, jsem ale upřímně řečeno vlastně i docela čekal. Myslel jsem si ale, že mi to kvůli těm, podle všech dechberoucím, akčním scénám, nakonec nebude vadit. Jenže kromě té úvodní v Itálii a té s de Armas v hlavní roli, mě ani ty akční scény vlastně moc nebavily.
Jasně, že ta různorodost krajin se mi moc líbila a všechno to bylo natočené naprosto přesně. Jen to se mnou prostě nic nedělalo. Akční scéna v lese byla pro mě hodně slabá. A celá ta závěrečná akční sekvence mě, až na to, jak neskutečně špatnou mušku nepřátelé mají, vlastně taky moc nezaujala. Jasně, dočkali jsme se tu jednozáběrovky na schodech. Zrovna v tu chvíli už mi ale bylo všechno jedno. Nějakou jednozáběrovku jsem tak podobně jako Bondův černý humor už prostě nedokázal ocenit.
Jediná akční scéna, která mě kromě té úvodní nějak zaujala bylo těch asi 10 sekund, kdy se Bond na lodi rval s blbě se usmívajícím Loganem Ashem. Tam jsem skutečně cítil tu naléhavost a naštvanost, se kterou se do něj Bond pustil. Nic takového už se ale do konce filmu bohužel neopakovalo.
I přesto, že mě tak nakonec Není čas zemřít extrémně nebavilo, musím uznat, že Daniel Craig byl jako James Bond naprosto fantastický a možná dokonce nejlepší ze všech. Stejně tak musím uznat to, že režisér Cory Joji Fukanaga odvedl absolutně bezchybnou práci, za kterou mu tleskám. Ten film je prostě, co se týče řemeslné stránky věci, absolutní špička, na kterou se žádné Rychle a zběsile ani Expedice: Džungle vůbec nechytá. Všechny tyto řemeslné kvality jsem ale od bondovky tak nějak automaticky očekával. Na to, abych Není čas zemřít mohl někomu doporučit, to tak pořád nestačí. Precizní řemeslná stránka je vám prostě k ničemu, když se nemůže opřít o nosný a smysluplný děj.
Není čas zemřít je tak v konečném výsledku snaživou bondovkou s krásným vizuálem, dravou režií, perfektní hudbou a úžasným představitelem hlavní role. Na druhou stranu je ale také děsně dlouhou, zmatenou a bohužel taky vesměs prázdnou podívanou s nesmyslným a překombinovaným dějem, nefunkčními vztahy a hlavním záporákem, který je jen zbytečnou karikaturou bez špetky charismatu.
A to už je teda pro tentokrát vše. Doufám, že se vám recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby se mějte dobře a pokud byste se náhodou nudili, neváhejte mrknout také na moje další recenze.
Moje hodnocení