Soška v kategorii nejlepší scénář z festivalu v Cannes, titul „půlnoční běs“ z festivalu v Torontu a nyní dokonce pět nominací na Zlaté glóby. Cenami ověnčený černý kůň proslulých filmových festivalů pokračuje ve své spanilé krasojízdě. Řeč je samozřejmě o satirickém body hororu Substance, který nadchl diváky i kritiky po celém světě. Je ovšem teprve druhý snímek filmařky Coralie Fargeat skutečně tak výjimečný?
Francouzská režisérka a scénáristka Coralie Fargeat na sebe výrazněji upozornila již svou celovečerní prvotinou Pomsta z roku 2017. Šikovná tvůrkyně tehdy ukázala, že má řemeslo pevně v rukou a skrze dynamickou režii doručila hloupou, avšak zábavnou akční jednohubku. Řada diváků proto s notnou dávkou očekávání vyhlížela, co předvede příště. Nikdo ovšem nečekal, že se Fargeat vytasí s něčím tak šokujícím, a úspěšným jako je Substance.

V té se nám představuje stárnoucí úspěšná herečka Elizabeth Sparkle, která se zuby nehty snaží udržet ve světlech reflektorů. Čas je ale neúprosný. Její úžasná postava je vlivem stáří nenávratně pryč a showbyznys od ní postupně odvrací zrak. Ona se s tím ale nehodlá smířit a skrze pochybné doporučení nalezne způsob, jak odvrátit stárnutí a opět se stát nedostižným ideálem krásy. Příběh Substance v sobě atraktivně kombinuje nekompromisní kritiku showbyznysu posedlého mladickou krásou s lidským dramatem o psychické náročnosti stárnutí.
Fargeat v obou polohách filmu dokazuje, že je opravdu velice schopná režisérka, která si dokáže bez problémů hrát s kamerou, barvami, střihem i tempem. Její pevná ruka drží Substanci po celou dobu sledování v jasně nastavených mantinelech, v nichž se nebojí riskovat a sem tam diváky překvapit opravdu originálně pojatou sekvencí. Provokativní záběry na dokonalé ženské křivky demonstrující všudypřítomnou touhu po nich přitom výrazně kontrastují s nevyhnutelností stáří a postupným ochabováním lidského těla. Atraktivní změť perfektně nasnímaných záběrů, do nichž neustále tepe dunivá hudba, činí z celého snímku opravdu úchvatnou pastvu pro oči.
Vnitřní rozervanost hlavní hrdinky, jež se nemůže vyrovnat se svou uhasínající krásou a slávou, skvěle předvádí obětavá Demi Moore. Ta je na svůj věk pořád v úctyhodné formě a do svého bravurního výkonu viditelně reflektuje i své osobní zkušenosti. Její protiklad oplývající perfektním vzhledem a mladickou povýšeností pak bezchybně vystihuje okouzlující Margaret Qualley. Za zmínku stojí i nezvykle slizký Denis Quaid, který si roli extravagantního producenta náramně užívá.

Jenže k bezchybnosti dovedené audiovizuální hody nedokážou přebít žalostně prázdný a prvoplánový scénář. Fargeat se po celou dobu stopáže tak moc soustředí na vypiplanost jednotlivých záběrů, až zcela zapomíná na převyprávění silného příběhu. Žádný potenciálně zajímavý motiv se nedočká potřebné péče, rozpracování, ani smysluplného rozřešení. Snímek proto působí jako prázdná koláž precizně natočených scén plná logických lapsů a nikam nevedoucích náznaků. Fargeatina neschopnost dovést rozehrané útržky děje do uspokojivého cíle se v plné kráse ukazuje především ve zbytečně doslovném finále. V tom je šokující brutalita a nechutnost dovedena do naprosto prvoplánového extrému, který pouze zkouší divákovu trpělivost.
Substance samozřejmě nezapře výraznou inspiraci snímky jako Requiem za sen, Moucha či Osvícení. Všechny tyto žánrové klenoty se ale mohou opřít o opravdu zajímavý příběh, jehož síla byla skrze precizní audiovizuální stránku pouze umocněna, nikoliv však zcela upozaděna.
Coralie Fargeat se profiluje jako opravdu schopná režisérka, která se nebojí rychlého střihu, dynamických záběrů, ani odvážných tvůrčích rozhodnutí. Bez problému dokáže vykouzlit audiovizuálně nádhernou scénu, šponovat napětí nezvyklými úhly kamery či zprostředkovat skvěle natočené akční sekvence. Jako scénáristka ovšem fatálně selhává prakticky ve všech možných ohledech. Silné motivy – nezvratnost stárnutí a touha o nedostižnou krásu – jen ledabyle načrtává bez toho, aniž by se do nich skutečně ponořila. Substance proto představuje jen precizně natočené prvoplánové nic, které kromě eroticky laděných a groteskně nechutných scén nenabízí zhola nic dalšího. Všechny potenciálně zajímavé myšlenky totiž pohřbívá obrovským nánosem řemeslně úchvatných, avšak zcela prázdných záběrů na krásy a deformace lidského těla.
Moje hodnocení