Na Ulici strachu jsem byl upřímně zvědavý už od okamžiku jejího uvedení. Pamatuji si přitom, jak jsem si tehdy říkal, že to bude stát určitě za to, když byl někdo ochoten vynaložit peníze a čas na to, aby vznikly rovnou tři díly. Kdybych tak jen tušil, jak šeredně jsem se tehdy mýlil.
Protože spolu jednotlivé díly úzce souvisí, rozhodl jsem se napsat jednotnou recenzi na všechny tři díly najednou. A o čem že vlastně Ulice strachu je? Hlavními hrdiny příběhu jsou teenageři z prokletého městečka Shadyside. Toto městečko podle všeho proklela čarodějnice, která byla v roce 1666 neprávem oběšena. Od té doby tak jednou za čas někoho posedne, aby ten někdo mohl zabít pár lidí včetně sebe.
A to je vlastně všechno. Samozřejmě, že je to celé ještě mnohem komplikovanější. Hlavní devízou filmu je ale prostě to, že jednou za čas někomu přeskočí a ten pak bez jakýchkoliv důvodů zabije několik lidí a pak i sebe. No a hlavní hrdinové se, jak jinak, do této šlamastiky kvůli své vlastní hlouposti zapletou. Začíná tak boj o život a snaha o to, pochopit, proč se to všechno děje a samozřejmě také, jak to zastavit.
Celé je to přitom přesně tak hloupé a debilní, jak to zní. Režisér Leigh Janiak, který má na svém kontě absolutně neznámý horor Svatební cesta a pár dílů vesměs průměrného seriálu Vřískot, se tu moc nepředvedl. Lekačky mu moc nejdou a o nějakém budování atmosféry tu ani nemá cenu mluvit. Předlohu jsem nečetl, ale vzhledem k tomu, že se její autor R. L. Stine spolu s Janiakem podílel na scénáři, asi o nic světoborného nepůjde. Má teda cenu, obětovat Ulici strachu tři večery a těch 330 minut svého času?
Ulice strachu – 1. část: 1994 (2021)
První díl začíná docela sympaticky, když se jde rovnou na věc, a dokonce se nebojí odkazovat na první Vřískot z roku 1996. Člověk díky tomu tak nějak začne očekávat, že se bude alespoň, co se týče atmosféry, jednat o velice podobný snímek, bohužel tomu tak ale není.
Po docela slušném úvodu přichází na řadu představování jednotlivých postav, které jsou ovšem všechny do jedné naprosto nesympatické a otravné. Máme tu na celý svět naštvanou teenagerku vyrovnávající se s rozchodem, jejího mladšího bratra nerda, podivínského slizouna s nalakovanými nehty či rádoby drsňáckou fiflenu prodávající drogy. A abych nezapomněl, hlavní hrdinka, která se vyrovnává s rozchodem je samozřejmě na holky. V dnešní době by bez toho přece nemohl žádný film vůbec vzniknout. Její ex přítelkyně, která se do toho všeho taky nějak přichomýtne, je přitom tou vůbec nejméně sympatickou postavou a herečkou z celé Ulice strachu. Paradoxně ale o ní půjde ze všeho nejvíce.
Jak už jsem nakousl v úvodu, kvůli stupidní nehodě se hlavní hrdinové zapletou do spárů čarodějnice, která byla v Shadyside v roce 1666 neprávem oběšena a která se tak od té doby celému městečku mstí tím, že jednou za čas někoho posedne a donutí jej zabíjet. No a skoro všichni zabijáci, které za tu dobu stihla posednou vstanou z mrtvých jen proto, aby se postarali o naše hlavní hrdiny.
Neptejte se proč, nemá to cenu. Stejně to absolutně nedává smysl a pravidla, která film hned několikrát vysvětlí, také hned několikrát naprosto bez problémů poruší. Uvažovat nad logikou filmu by tak byla osudová chyba, které jsem se ale bohužel při jeho sledování nevědomky dopustil. Samozřejmě jsem od toho žádný promyšlený příběh ve stylu „nolanovek“ nečekal. Na druhou stranu, když už to celé zamotali tak moc, že potřebovali na vysvětlení toho všeho celkem tři filmy, člověk by čekal, že to nakonec bude stát za to, ale bohužel nestojí.
Proti slasheru, který nedává smysl, ale samozřejmě nic moc nemám, pokud má za a) dobré a vtipné postavy nebo za b) opravdu stylově a brutálně natočené vraždy. Jednička Ulice strachu ale až na jednu chuťovku, nic z toho nenabízí. Postavy jsou navíc až neskutečně hrozně napsané, a ještě hůře zahrané. Lidem, kteří se celou dobu chovají absolutně iracionálně jsem prostě, ať jsem se snažil sebevíc, fandit nedokázal.
Ke konci se navíc opakoval dost častý problém podobných hororů. A to ten, že na místo toho, aby hlavní hrdinové obětovali jednoho z nich pro záchranu všech ostatní, raději všichni ostatní při jeho záchraně pochcípají. Protože přece jeho, v tomto případě její, život je daleko důležitější než životy ostatních. Bože to bylo peklo, nikdy víc.
Nad vodou to tak nakonec drží jen relativně slušné tempo a dobře vypadající vizuál, který v poslední době podobně laděné horory pro teenagery mají a který mám vlastně i docela rád. Nic to však nemění na tom, že je první díl trilogie Ulice strachu jen podprůměrným slasherem, ve kterém jdou tvůrci zbytečně proti sobě, když se jen marně snaží budovat nějakou nadpřirozenou mytologii.
Jak už jsem teda zmiňoval v úvodu, hlavní devízou Ulice strachu je prokletí městečka Shadyside, které má na svědomí čarodějnice, která jednou za čas někoho posedne a donutí jej, aby zabíjel. Nechci tady nějak zbytečně spoilerovat, takže napíšu jen to, že se s hlavními hrdiny na konci filmu spojí přeživší masakru, který má také na svědomí ona zlá čarodějnice.
Ulice strachu – 2. část: 1978 (2021)
Což nás přivádí ke druhému dílu této hororové trilogie. Právě v tom je nám tak ukázán průběh masakru na letním táboře, který se stal v roce 1978 a který je hned několikrát v předešlém díle zmíněn. I v tomto případě šlo o posednutí, které zapříčinilo smrt hned několika dětí a mladistvých, a to na letním táboře Nightwing. I když se přitom pořád nejedná o nic světoborného, je druhý díl tím nejlepším z celé trilogie.
V úvodu jsme opět seznámeni s novými hlavními hrdiny tohoto dílu, kteří jsou nutno uznat asi stokrát sympatičtější než ti z prvního dílu. Máme tu problematickou hlavní hrdinku, její naivní sestru, pár drogově závislých potížistů, trochu podivínského týpka, ze kterého se nakonec vyklube šerif z prvního dílu a pár dalších vesměs nepodstatných postav.
Atmosférou, prostředím a vlastně i konečnou vizáží vraha mi přitom druhý díl Ulice strachu hodně připomínal původní Pátek třináctého. Na rozdíl od něj je tu ale potřeba trošku více poodhalit také nadpřirozenou stránku tohoto nesmyslného příběhu, která bohužel tempo filmu až nehorázným způsobem zpomaluje. Všechno to nadpřirozeno spojené s popravenou čarodějnicí je totiž extrémně nezajímavé, a ačkoliv se tvůrci hodně snaží, aby to do sebe všechno zapadalo, prostě se jim to vůbec nedaří.
Často se tu tak opakuje problém jedničky, kdy jsou z ničeho nic naprosto nepochopitelně porušeny pravidla ve filmu stanovené. Můžete sice namítat, že to, jak je to všechno nastavené si muže ona zlá čarodějnice uzpůsobovat podle toho, jak potřebuje. To je ale dost chabý argument, kterým prostě to naprosto nepochopitelné chování všech postav včetně vrahů obhájit nedokážete. Ani u dvojky se tak rozhodně nevyplatí nějak zvlášť uvažovat. Pokud jste schopni úplně vypnout mozek, věřím, že je možné si dvojku, na rozdíl od jedničky, alespoň do určité míry užít. U mě už to ale bohužel nešlo.
Kdyby přitom bylo možné si alespoň užít tu vynalézavost nebo krvavost jednotlivých úmrtí, byl bych možná ochoten tu nesmyslnost příběhu do jisté míry tolerovat. Ani ta jednotlivá úmrtí ale nejsou ve většině případech natočena nějak zvlášť zajímavě. Mnohdy jsem dokonce vůbec nechápal, kam vrah svou oběť trefil. A proč je proboha takový problém ukázat vraždu někoho mladšího patnácti let? Co je jako na tom? Ten film tak selhává i v tom v čem by měl paradoxně vynikat nejvíce. Sice se tu dočkáme pár relativně slušných úmrtí, žádnou chuťovku tu ale tentokrát nečekejte.
Divák se tak prostě nemůže chytit vůbec ničeho, ani vtipnosti postav, ani absurdní brutalitě jednotlivých scén. Jediné co tak zbývá je nesmyslný zpatlanec, který se v jednu chvíli snaží být poctivým slasherem jen proto, aby se v další chvíli změnil na hloupou duchařinu. Pochvalu si tak zaslouží pouze herci, kteří odvádějí slušnou práci a to hraní jim jde o poznání lépe než těm z prvního dílu.
I přes ten nesmyslný děj se ale pořád jedná o nejlepší díl trilogie, který by vlastně fungoval úplně stejně i bez těch dvou dílů kolem něj. Pokud si teda alespoň trochu vážíte svého času, na ty ostatní dva díly se vyprdněte a pusťte si raději jen tento. Sice vás nečeká nic kdoví jak úžasného, jeden unavený večer tomu filmu ale určitě obětovat můžete.
Ulice strachu – 3. část 1666 (2021)
Třetí díl začíná v onom osudném roce 1666, ve kterém to všechno začalo. A já jsem naivně očekával, že alespoň v tomto díle se tvůrci skutečně odvážou a naservírují nám nepříjemnou podívanou ve stylu Čarodějnice z roku 2015. To jsem se ale opět šeredně přepočítal, protože spíše, než Eggersovu Čarodějnici mi to připomínalo českou pohádku s lacinými kostýmy a otřesnými hereckými výkony.
Oni se totiž ve trojce vrátili téměř všichni herci z předchozích dvou dílu, akorát že v jiných rolích a v příběhu zasazeném do roku 1666. A nutno uznat, že až na McCabea Slye ve svých nových rolích všichni extrémně selhávají. Hlavní hrdinkou je přitom opět netalentovaná Kiana Madeira, která je opět homosexuálka a opět se potýká s nepochopením okolního světa. Místo nepříjemného hororu ze 17. století, kterých je dodnes překvapivě málo, se tu tak nakonec dočkáme jen dalšího trapného příběhu o tom, jak to mají homosexuální páry těžké.
I když ten film alespoň trochu funguje v tom, jak byli tehdy lidé naprosto vygumovaní a lehce ovladatelní skrze křesťanství, je toto téma jen lehce a možná nechtěně nakousnuto. Pochvalu si tak za něj tvůrci určitě nezaslouží. Už z předchozích dílů jsme přitom věděli, že v onom osudném roce 1666 byl posednut pastor, který zabil a následně vypíchal oči slušnému řádku dětí. Ani to zde ale tvůrci nedokážou prodat. Není to vůbec děsivé, a vlastně to ani není moc ukázáno.
Sakra lidi, když neumíte správně pracovat s tím, co jste vymysleli, raději se na to hned vykašlete, protože tohle je prostě bída. Dějová linka z roku 1666, od které jsem toho čekal nejvíce, tak byla tou vůbec nejslabší. Když už nic, tak nám teda alespoň poodhalila, jak se to vlastně všechno událo. Sice to opět vůbec nedává smysl a jen to komplikuje už tak naprosto zmatený děj, ale ok.
V půlce třetího dílu jsme pak vhozeni zpět do současnosti tedy do roku 1994, a to co se tu začne odehrávat je prostě absolutní bordel, který už nedokázalo zachránit zhola nic. Tvůrci si tu nejspíše řekli, že už to stejně celé postrádá jakoukoliv logiku, tak se na ni vykašleme úplně a prostě to nějak dotočme, hlavně ať už je konec.
Nastolená pravidla se tak pravidelně mění podle potřeb děje, a to velké zlo, které za vším stojí, je tak vstřícné, že dokonce počká na to, až hlavní hrdinové vše náležitě připraví a pronesou několik rádoby dojemných proslovů. Závěr této trilogie je tak absolutně nesmyslným paskvilem, který se marně snaží to všechno nějak dovést do zdárného konce. Po zamyšlení mi přitom připadá celý ten děj vlastně ještě mnohem nepochopitelnější a dementnější než předtím.
Trilogie Ulice strachu je tak nakonec jen dalším naprosto průměrným, ne-li podprůměrným produktem, které Netflix tak rád financuje a vypouští do světa. Občas tam sice nějaký náznak snahy či originality probleskne, na těch 330 minut je to ale zatraceně málo. I tak si ale myslím, že je to pro nenáročného a mladého diváka nejspíše přesně to, co hledá. Pro mě to ale bylo opravdu extrémní utrpení, u kterého jsem až chorobně často kroutil hlavou a říkal si, jak sakra někdo mohl dát podobnému projektu zelenou.
Jelikož si ode mě první díl vysloužil na ČSFD jednu hvězdičku, druhý díl dvě hvězdičky a třetí díl odpad, asi vás konečné hodnocení této trilogie moc nepřekvapí. A to už je tedy pro tentokrát vše, doufám, že se vám tato souhrnná recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby se mějte fajn a pokud byste se nudili, určitě neváhejte mrknout na moji předchozí recenzi na žraločí akční hlínu Útok z hlubin.
Celkové hodnocení