Stalo se něco, čemu po ohlášení tohoto snímku a vlastně i po jeho prvním traileru věřil opravdu málokdo, Predátor: Kořist se povedl, a to dokonce natolik, že jej někteří přirovnávají k dnes naprosto kultovnímu prvnímu Predátorovi. Dává však toto srovnání smysl? Na tuto otázku je hrozně těžké odpovědět. Na jednu stranu naprosto chápu všechny ty nadšené fanoušky, kteří tomu neváhají napálit deset z deseti a vynášet to do nebes všude, kam se podívají. Na stranu druhou ale chápu i všechny ty škarohlídy, jež tomu nemohou přijít na jméno a urputně se snaží to všeobecné nadšení krotit.
Jak se říká, každá mince má dvě strany. Ačkoliv se tak Predátor: Kořist dozajista povedl, o dokonalý či nějak přelomový snímek se rozhodně nejedná. Právě proto tak vlastně souhlasím s oběma výše zmíněnými tábory fanoušků, přičemž se já osobně nacházím někde na jejich pomezí.
Ten zarytý fanoušek se srdíčkem na pravém místě ve mně ale nakonec přece jenom převládá a s plna hrdla křičí, jak úžasnou práci režisér Dan Trachtenberg vlastně odvedl. A má samozřejmě pravdu. Predátor: Kořist je totiž po přibližně dvanácti letech čekání dalším opravdu povedeným kouskem v predátoří sérii. Děj snímku nás zavede do 17. století, ve kterém sledujeme hlavní hrdinku jménem Naru. Naru je indiánka snažící se svému kmeni dokázat, že je v lovu divoké zvěře stejně obratná jako její soukmenovci opačného pohlaví. Nechce se tak smířit s pro ženy předem stanovenou práci sběračky, kuchařky či léčitelky.
Během snahy o zdokonalení umění lovu ovšem narazí na podezřelé stopy a pomaličku ji začne docházet, že se v lese objevil zcela nový a dosud neznámý predátor. A co je lepším důkazem loveckých dovedností než ulovení toho nejnebezpečnějšího predátora. Premisa snímku je tak na první pohled vcelku jednoduchá, a ačkoliv to pro mnohé nespokojené fanoušky zavání feminismem, či často omílaným slovíčkem „woke“, jedná se prostě jen o další příběh podceňovaného hrdiny, jež se všem snaží dokázat, že za něco stojí. Nic víc, ale ani míň bych v tom rozhodně nehledal.
V tomto ohledu je tak Predátor: Kořist naprosto bez problémů fungujícím snímkem, ve kterém Naru pomaličku zdokonaluje své dovednosti a nabírá nové užitečné zkušenosti. V čem je pak snímek také velice povedený, je vykreslení našeho hlavního antagonisty, tedy Predátora. Trachtenberg si dobře uvědomuje, že jako diváci už dávno víme, s kým máme tu čest. Právě proto se tak nesnaží Predátora za každou cenu skrývat, ba právě naopak. Díky tomuto přístupu tak máme mnohem lepší představu o tom, jak Predátor uvažuje, a proč dělá to, co dělá. Vidíme tak, jak se postupně seznamuje s okolním prostředím a stupňuje výzvu, jakou pro něj zdejší predátoři představují. Jeho cílem totiž není nic jiného než najít a ulovit toho vůbec nejsilnějšího predátora, na jakého na Zemi narazí. Od hada se tak samozřejmě poměrně rychle dopracuje až ke člověku.
A nutno uznat, že i v tomto ohledu Trachtenberg boduje na plné čáře. V podstatě všechny interakce mezi Predátorem a lidmi jsou správně intenzivní, nelítostné a dravé. Je sice pravda, že kamera někdy uhne pro někoho možná až příliš brzy, spíše než rušivě, to ale ve většině případech krásně dokresluje celkovou atmosféru snímku. Ta je přitom hlavně na začátku skoro až meditační. Krásné záběry lesa připomínající dokument fungují na jedničku a v kontrastu s nekompromisní akcí působí skoro až nestoudně.
Ani ty CGI efekty přitom nepůsobí ani zdaleka tak rušivým a špatným dojmem, jak by se mohlo podle některých ohlasu zdát. Je sice pravda, že mají rezervy, na druhou stranu se ale dají bez sebemenších problémů přejít a paradoxně mi některé z nich přišly s ohledem na rozpočet opravdu velmi povedené.
Jak si to, tak zpětně pročítám, mohl bych tady klidně recenzi ukončit, napálit tomu devět z deseti a nikdo by mi to vlastně nemohl mít za zlé. Jak jsem ovšem řekl na začátku, kromě těch nadšených fanoušků mají v mnoha ohledech pravdu i ti nepřejícní škarohlídi. Predátor: Kořist rozhodně není bezchybným snímkem a ta častá přirovnání s kultovní jedničkou jsou tak nakonec přece jenom trochu mimo mísu.
Ačkoliv je Trachtenberg viditelně opravdu velice šikovným tvůrcem, scénář Patricka Aisona mu v mnoha ohledech malinko podkopává nohy. Kromě Naru nám totiž nedokáže prodat ani jednu z dalších postav. Všichni, kteří se postupem filmu s Predátorem utkají jsou tak pro nás jen dalším masem na porážku. Samotná Naru je pak sice docela sympatická, scény, ve kterých se ale z docela nešikovné a nezkušené lovkyně změní na nedotknutelnou vražedkyni působí vcelku nesmyslně, a hlavně v závěru snímku mají vyloženě rušivý efekt.
Mnoho lidí pak kritizuje také chování samotného Predátora, který je zde spíše než opatrný a přemýšlivý lovec, vykreslen jako do všeho po hlavě skákající mladík, který tak místy dostává na frak mnohem více, než bychom od něj čekali. Právě to je ale podle mě naopak velmi osvěžující přístup, který mi vlastně po celou dobu přišel extrémně sympatický. Tvůrci to sice v závěru možná malinko přeženou, vzhledem k celkové povedenosti snímku, se jim to ale dá bez problémů odpustit.
Výsledný dojem je nakonec velmi pozitivní. Predátor: Kořist se sice nedá označit za dokonalou podívanou, za povedenou ale stoprocentně ano. Klady tak nakonec poměrně bez problémů převažují nad zápory. Haprující tempo, místy nelogický scénář a slabší efekty, vem to čert. Jedná se o povedený snímek s našim oblíbeným Predátorem v hlavní roli. Po tragické Evoluci jsem už pomalu ani nedoufal, že budu moct zase někdy v souvislosti s Predátorem použít také slovíčko „povedený“. Právě díky Kořisti mi to ovšem dopřáno bylo. Ačkoliv se tak ve mně pořád ozývá ten nepřejícný škarohlíd, palec nahoru jednoznačně dávám.
Moje hodnocení