Zatímco si čtvrtý John Wick s přehledem došel pro nejlepší otevírák celé série, já pořád jen nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak pozitivně je zatím celosvětově přijímán. Nebudu vám totiž lhát, já jsem u něj neskutečně trpěl a místy jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že buď za a) usnu nebo za b) odejdu z kina.
Nulový příběh a nikam nevedoucí mytologie
Dodnes si pamatuji to čiré nadšení, jaké jsem pociťoval při sledování prvního dílu Johna Wicka, v němž režiséři Chad Stahelski a David Leitch jako bývalí kaskadéři všem ukázali, jak se to má sakra dělat. Snímek se sice nemohl opřít o bůhví jak chytrý scénář, prostá pomsta však perfektně stačila k rozpoutání absolutního akčního orgasmu, ve kterém Keanu Reeves v dokonale přehledné akci rozdával jeden headshot za druhým. Diváci tyto akční hody rázným způsobem podpořili, a tak netrvalo dlouho a my se dočkali druhého, ještě našlapanějšího dílu, který navíc více do hloubky rozkrýval také tajemný a na první pohled děsně cool svět nájemných zabijáků. Opět se přitom jednalo o naprosto dokonalou akční podívanou, v níž tak všichni zúčastnění už jen zapečetili svůj nedotknutelný status na poli akčního žánru.
Nebylo tak žádným překvapením, že jsme se pár let poté dočkali také dílu třetího, ve kterém se sice tvůrci opět snažili onu imaginární hranici žánru posunout ještě o kus dál, té akce už ale poprvé začínalo být až příliš. Samotný svět zabijáků se pak na místo prohlubování začal malinko rozpadat, když představoval další a další neznámé postavy a více a více nedával smysl. Už třetí díl tak pomalu ale jistě vykazoval první známky úmornosti, kterou ovšem čtvrtý díl posunul ještě o dům dál, tedy přesněji řečeno o úmorných třicet osm minut dál.
Čtyřka totiž bohužel pokračuje v zavedeném nepsaném pravidle, podle kterého musí být každý další díl mnohem rozsáhlejší a velkolepější než ten předchozí. Právě tento přístup se ale extrémním způsobem míjí účinkem, protože ani na téměř tříhodinové stopáži nedokáže rozehrát smysluplný příběh, v němž by alespoň něco dávalo hlubší smysl a význam. I zde se tak na místo prohlubování zavedené mytologie zabijáckého světa dočkáme jen a pouze jeho rozšiřování o nové, na první pohled cool, postavy, které jsou ale v konečném výsledku jen a pouze jednorozměrné figurky bez špetky hloubky či významu.
Netvrdím, že snímek jako John Wick musí oplývat oscarovým scénářem, to vůbec ne. Nikdo to od něj nečeká a o příběh samotný vlastně nikdy moc nešlo. Jenže, když má snímek skoro tři hodiny, nějaký ten smysluplný děj nebo alespoň jeho náznak by mít měl. Jenže všechna ta vata, která zabírá čas mezi akčními scénami je jen a pouze vata, v níž navíc jednotlivé postavy vedou otravné rádoby hluboké dialogy a tváři se přitom vážně jako Vin Diesel v F9.
Špičková přesto však děsně nudná akce
Co nám tedy jako divákům zbyde? No přece akční sekvence, a to nejen tak ledajaké, bavíme se zde o akčních sekvencích střídajících lokace, bojové styly, druhy použitých zbraní ba dokonce i barevné palety. Ačkoliv se přitom dozajista jedná o scény natočené zkušenými a zatraceně šikovnými kaskadéry, kameramany, designéry a já nevím, kým vším ještě, všechny do jedné jsou vesměs zaměnitelné a na tak dlouhé stopáži prostě extrémně nudí.
Ve všech sledujeme čím dál více prkenného Keanu Reevese, jak jako nesmrtelný John Wick střílí na všechny strany, zběsile přebíjí, sem tam použije i něco jiného, než jsou střelné zbraně a sem tam z ničeho nic udělá podivně pomalý chvat, který v daný moment vůbec nedává smysl. Není tam žádné napětí, žádný viditelný nápad, jak tu akci natočit jinak či ji nějak ozvláštnit. Když nepočítám stylový pohled shora, při kterém to John všude kolem sebe kosí brokovnicí pálící tzv. Dračí plamen, vlastně mě nenapadá jediná scéna, kterou bych si nějak zapamatoval či si ji dokonce někdy chtěl pustit znovu. Korunu tomu pak nasazuje finální duel, který je všechno jen ne zajímavý či napínavý. Více tak nutně nemusí znamenat lépe. Posouvání žánru přece netkví v tom, že někdo pořád dokola natáčí tu samou úmorně dlouhou akční scénu. Zachraňují to teda alespoň nově příchozí hvězdy akčního žánru?
Nevyužitý potenciál nově příchozích
Dostáváme se tedy k nově příchozím hvězdám akčního žánru, jakými bez debat Donnie Yen, Hirojuki Sanada i Scott Adkins jsou. Jenže ani jeden z nich tu moc prostoru pro zazáření nedostane. Od účasti Yena jako největší hongkongské akční hvězdy současnosti se čekaly opravdu velké věci, jeho akční scény ale nejsou ničím zajímavé a ničeho opravdu zapamatování hodného se od něj nedočkáme. To samé přitom platí i o Sanadovi, jež sice opět oplývá charismatem jako málokdo, díky čemuž mu tak všechny ty klišovité věci, které musí říkat, žerete i s navijákem. K čemu to ale všechno je, když se tam objeví asi na pět minut a jediné, čeho se dočká, je cca třicetisekundový souboj s Yenem, v němž je vlivem „příběhu“ všem od začátku jasné, jak dopadne.
Nějaké výraznější role se tak nakonec dočkal jen Adkins, rozhodně ale nejde o výraznější v pozitivním slova smyslu. V roli obtloustlého gangstera je sice poměrně zábavný, v tom rádoby temném světě ale jeho zábavnost působí značně mimo, přičemž co se akce týče, hlava mi pořád nebere, proč sakra nacpete extrémně talentovaného borce, co vám dokáže ukopnout hlavu ve dvou otočkách, do tlustého obleku, v němž po celou dobu působí jako nemotorný tuleň. Mnohem lépe dokázali jeho schopnosti, i na menším prostoru, vytěžit například na Netflixu v letní oddechovce Denní směna.
Kdo nám z nových tváří zbývá? Marko Zaror? Shamier Anderson? Ale kdeže, ani jeden z nich neukáže nic, co by stálo za řeč. A tolik opěvovaná Rina Sawayama? Ta je sice viditelně extrémně šikovná, ale že by si to celé ukradla pro sebe? Vždyť se tam objevila jen na pár minut. Za zmínku tak vlastně stojí jen Bill Skarsgård, který si tu záporného Markýze neskutečně užívá, a jeho francouzský přízvuk patří k tomu nejlepšímu, co film nabídne. Scénář mu ale tím nedůstojným finále značně podkopává nohy, a celá jeho postava tak nakonec působí jen jako rádoby drsný patolízal. Clancy Brown pak sice je cool pokaždé, co se objeví, i jeho účast ale z odstupem času působí značně zbytečně.
A co navrátivší Laurance Fishburne a Ian McShane? Ti jsou jako vždy fajn. Jejich účast ve snímku je ale i tentokrát značně sporadická, přičemž zrovna Fishburne je tam vyloženě jen proto, aby ze sebe sypal jeden rádoby hlubokomyslný monolog za druhým.
Závěr
John Wick: Kapitola 4 je tak sice z řemeslné stránky věci špičkovou záležitostí, na kterou se opravdu hezky kouká a nabídne nejeden krásně nasnímaný a barevně hravý záběr. V konečném výsledku jde ale o neskutečně natahovanou podívanou s nulovým dějem, jednorozměrnými postavami, nelogickou mytologii a akcí, které sice na první pohled nic nechybí, v jádru je ale děsně nudná, repetitivní, a hlavně emočně naprosto mínusová. Nic přelomového, kulervoucího či dechberoucího tak ani za skoro tři hodiny stopáže prostě nenabídne. Chybí tam dravost a nekompromisnost Zátahu, naléhavost Bournea, únavnost Atomic Blonde, brutalita čtvrtého Ramba, nadhled Postradatelných, ztřeštěnost Deadpoola či vynalézavost Upgradeu.
Reeves přitom mezi všemi těmi rychlými a pružnými kaskadéry působí víc prkenně, než kdy dříve a Yen, Sanada a spol. jsou všichni do jednoho extrémně nevyužití. Revoluce na poli akčního žánru se tak vážně nekoná a označovat čtyřku Johna Wicka za Kmotra na poli akce je stejně mimo jako nápad obléct Scotta Adkinse do tlustého kostýmu. Posouvat žánr neznamená dělat pořád to samé dokola, akorát na delší stopáži. Méně je někdy více, což bohužel pro zatím poslední díl této akční série platí více než kdy dřív.
Mnohem raději si tak pustím kteroukoliv jednozáběrovku ze seriálového Daredevila, extrémně povedenou hospodskou rvačku se Scottem Adkinsem z pár let staré Pomsty či v podstatě jakoukoliv akční scénu z výše zmíněných filmů. Těm totiž čtyřka Johna Wicka z pohledu akce nesahá ani po kotníky.
Moje hodnocení