Dlouho očekávaný sci-fi epos Duna režiséra Denise Villeneuve konečně dorazil do kin a s úsměvem na rtech vám mohu potvrdit, že je to opravdu tak moc dechberoucí audiovizuální jízda, jak se povídá. Pokud jste tedy Dunu ještě neviděli, okamžitě na ni vyrazte do kina a vezměte s sebou, co nejvíce přátel a příbuzných. Něco takového se totiž v kině jen tak nevidí.
Villeneuve se prostě rozhodl vzít fantastickou a údajně také nezfilmovatelnou předlohu spisovatele Franka Herberta a přenést ji na filmové plátno tak dechberoucím a vizuálně podmanivým způsobem, že ji v budoucnu dokážou trumfnout snad jenom její další díly. Vážně si nepamatuji, kdy naposledy jsem v kině tak hltal každý záběr a upřímně se modlil, aby to ještě neskončilo.
Některým rejpalům sice může připadat, že se tam toho za ty dvě a půl hodiny vlastně zas tak moc nestane, že ty postavy moc nefungují a ani ta akce vlastně není natočena tak dobře. A já na jednu stranu všechny tyto výtky naprosto chápu. Na stranu druhou jsou ale úplně mimo. Podle mě se tam toho stalo více než dost, přičemž to všechno bylo natočeno tak neskutečně přesně a úderně, že jsem místy snad ani nedýchal.
Po svižném úvodu, ve kterém je nám hodně rychle vysvětleno, jak se věci mají a s kým vlastně máme tu čest, se přesouváme na písečnou planetu Arrakis. Právě na tu poslal imperátor rod Atreidů, aby zde pokračovali v těžbě extrémně důležitého koření s názvem Melanž. To zde před jejich příchodem těžil krutý rod Harkonnenů, který se jen velmi neochotně vzdal tohoto pro ně enormně výdělečného podnikání.
V podstatě hned po příletu na výše zmíněnou planetu Arrakis ale začíná být více než jisté, že zde imperátor rod Atreidů poslal jen proto, aby se jich zbavil. Politikaření a válka mezi rody o vládu celé galaxie tak může začít. A je to prostě kulervoucí podívaná od začátku do konce.
Celý děj je samozřejmě ještě mnohem komplikovanější. Villeneuve jej ale na štěstí podává tak přehledným a úderným způsobem, že i já, jako nečtenář předlohy, jsem se dokázal hodně rychle zorientovat v tom, kdo a proti komu vlastně stojí.
Někomu by se sice mohlo zdát, že Villeneuve dává příběhu na úkor postav až moc velký prostor. Všichni příslušníci rodu Atreidů v čele s hlavním hrdinou Paulem jsou zde ale vykresleni, i na tak krátkém úseku, naprosto perfektně. Vztahy mezi nimi fungují dokonale, a i když je vlastně ze začátku ani moc neznáte, máte pocit jako byste je všechny znali celý svůj život. Dokonale chápete jejich emoce a upřímně vám záleží na tom, aby se jim nic nestalo.
Svůj podíl na tom samozřejmě, kromě perfektního režisérova vedení, mají také stoprocentně přesní herci. Oscar Isaac, Josh Brolin, Rebeca Fergusson, Javier Bardem, Stellan Skarsgård, ti všichni tu, byť na relativně malém prostoru, předvádí úžasné věci. Samostatnou kapitolou je pak Timothée Chalamet jako ústřední hrdina Paul, který opět dokazuje, že je jedním z nejlepších herců své generace. Dokonce i ten Jason Momoa, kterého mnozí dost kritizovali, dělá v roli neohroženého Duncana, co může, přičemž se jedná o jednu z nejlepších postav z celého snímku.
Kromě herců pak samozřejmě excelují také CGI mágové, kostyméři, a především kameraman Greig Fraser, jemuž se povedlo všechny ty epické záběry plné písku a skal prodat úžasným způsobem, ve kterém je každý záběr do nejmenších detailů vypiplán k naprosté dokonalosti. Někteří rejpalové by mohli mít problém s těmi mnohdy nevýraznými CGI efekty. Ty jsou ale podle mého názoru přesně takové, jaké by měly být. Gigantičtí píseční červi, vesmírná plavidla vynořující se z vody, vojáci levitující ve vzduchu, to všechno je tak moc dechberoucí a dokonalé právě díky kombinaci úžasné kamery a vizuálních efektů.
Už tak v podstatě dokonalé záběry pak ještě umocňuje hudba skladatelského génia Hanse Zimmera, který tu pro jednou zase ukázal, proč je právě on tím nejvyhledávanějším skladatelem filmového průmyslu. Jeho hudba je zde přesně tak kouzelná, fascinující a dunivá, jakou byste od skladatele Zimmerovy velikosti čekali.
Všechny tyto atributy jsou pak díky pevnému a přesnému režisérově vedení převedeny na filmové plátno tak dokonalým způsobem, že se tomu snad ani nechce věřit. Vážně jsem měl místy pocit, že jsem svědkem něčeho zcela výjimečného. Něčeho, co tady už dlouhé roky nebylo. Něčeho, co podobně jako svého času Společenstvo prstenu nebo Avatar, úplně změní budoucí vývoj kinematografie.
Jediný problém Duny tak vidím v tom, že i přes všechny tyto superlativy jde pořád jen o první část mnohem rozsáhlejšího příběhu, která ale končí přesně tam, kde by se to teprve mělo celé pořádně rozjet. Právě v tomto ohledu je tak Duna malinko nevděčnou záležitostí. Villeneuve se totiž ve svém dvou a půl hodinovém eposu stihl dostat jen asi do poloviny první knížky. Snímek tak končí přesně v tom momentu, ve kterém se za to, aby pokračoval, modlíte snad ze všeho nejvíce.
Pokud vás navíc naprosto nepohltí už v úvodu, jen horko těžko se do něj budete v průběhu filmu dostávat. Vlastně tak i docela chápu všechny ty remcaly, podle kterých je Duna sice audiovizuálně podmanivou, avšak prázdnou a nic neříkající podívanou, která pouze láká na druhý a rozsáhlejší díl.
Pro mě osobně ale byla Duna nejsilnějším kino zážitkem za posledních několik let. Při značném množství scén jsem jen užasle čuměl na plátnu absolutně přikován na sedadlo, přičemž jsem se vším tím vzrušením až neskutečným způsobem potil. Tak úderným a dechberoucím zážitkem pro mě Duna byla. Není to totiž jen opojná audiovizuální jízda. Je to monumentální sci-fi podívaná, jejíž hlavní devízou nejsou všechny ty vizuální a kamerové orgie, ale především nosné postavy v perfektně vybudovaném vesmíru.
Všem zúčastněným v čele s režisérem Denisem Villeneuvem tak chci touto recenzí poděkovat za to, jak nezapomenutelný zážitek jsem díky nim v kině zažil. Upřímně tak doufám, že studio Warner Bros. nakonec ten druhý díl odklepne. Na další výpravu do nehostinného vesmíru, ve kterém imperátor a šlechtické rody svádí nikdy nekončící boj o nadvládu nad celou galaxií, se totiž už teď neskutečně těším.
A to už je pro tentokrát opravdu vše. Doufám, že se vám tato recenze líbila a snad se uvidíme zase u další. Do té doby se mějte dobře, a pokud jste Dunu dosud neviděli, okamžitě to mazejte do kina napravit. Něco tak famózního totiž v kině jen tak někdy neuvidíte.
Moje hodnocení