Damien Chazelle patří bezesporu k nejlepším a nejtalentovanějším režisérům své generace. Každý jeho snímek se může pyšnit silnými hereckými výkony, dokonalou hudbou, bezchybnou režií, dravou kamerou, nezapomenutelnou atmosférou, a hlavně úderným závěrem, který ve vás ještě nějakou dobu po skončení filmu značným způsobem rezonuje. Ačkoliv všechny tyto aspekty splňuje i jeho nejnovější kousek s názvem Babylon, je potřeba k němu přistupovat se značnou rezervou. Chazelle to totiž tentokrát malinko přehnal, v důsledku čehož tak řadě diváků jeho nejnovější snímek nemusí ani zdaleka sednout tak dokonale, jako ty předchozí.
Odzbrojující dvě hodiny filmové radosti
Po jazzu a muzikálech se Chazelle rozhodl seznámit nás také s další láskou jeho života, a tou je samozřejmě Hollywood let dávno ztracených. Hollywood v němž bylo natáčení čehokoliv jeden velký chaos, při kterém se umíralo, trpělo, pilo, fetovalo a všelijak jinak vyvádělo. Hollywood, jehož ztřeštěnost a neotesanost byla vlastně pro mnoho lidí rájem na zemi a jedinou možností, jak se stát hvězdou.
Začátek Babylonu nás tak přivádí do neokoukaných dvacátých let minulého století, které nám tu Chazelle ukazuje tak syrovým, nechutným, ale zároveň opulentním, okouzlujícím a suverénním způsobem, že se budete jen tetelit blahem a žasnout nad tím, jak to sakra všechno dokázal, tak bravůrně natočit. Úvodní dvě třetiny Babylonu jsou prostě kulervoucí jízdou od začátku do konce, během které se podíváme, jak na zběsile a značně zvrhlé večírky tehdejších hvězd, tak také na chaotické a mnohdy životu nebezpečné natáčení němých filmů.
A já se nebojím tuto skoro dvouhodinovou jízdu označit jako jeden z nejintenzivnějších a nejlepších filmových zážitků, jaké jsem kdy v kině zažil. Tak bezchybně a stylově natočenou, zahranou, sestříhanou a ozvučenou záležitost prostě člověk jen tak někde neuvidí a já si tak byl během ní téměř jistý tím, že pro mě bude Babylon jasnou pětihvězdičkovou záležitostí, jejíž absolutní ignorace ze strany diváků i akademie je naprostým výsměchem kinematografie jako takové.
Zářící herecké hvězdy
Kromě režie, kamery, hudby a kostýmů tu ale předvádí neskutečné věci také herecký ansámbl. Brad Pitt jako ta největší hvězda němých filmů je přesně tak suverénní, okouzlující a charismatický, jak je u něj v poslední době zvykem. Margot Robbie je tu utržená ze řetězů tak ulítlým způsobem, že by jí v mnoha ohledech ani Harley Quinn nestačila. A dosud absolutně neznámý Diego Calva? Ten se očividně svými mnohem slavnějšími hereckými kolegy nenechal vyvést z míry, protože předvádí naprosto bezchybný výkon, který ukazuje, že má hereckého talentu na rozdávání.
Zapomenout bychom ovšem neměli ani na ostatní známé tváře, které se v Babylonu, byť na sekundu, objevily. Kromě ústředního dua tu září také Tobey Maguire, Samara Weaving, Olivia Wilde, Jovan Adepo, Eric Roberts či Ethan Suplee. Všichni do jednoho jsou i na tom sebemenším kousíčku stopáže naprosto dokonalí. Něco mi přitom říká, že v tom bude mít prsty právě Chazelle, který si tak snímek z tohoto hlediska pohlídal do nejmenšího detailu.
Hudba vykrádající sebe sama
Hudbu pak opět složil tradiční Chazellův sparing partner Justin Hurwitz a je to poznat snad na každém tónu, který v Babylonu uslyšíte. Ústřední motiv je naprosto dokonalý a celkově se jedná o extrémně povedený soundtrack, jemuž, jak bývá u Hurwitze zvykem, nechybí hravost, lehkost ani údernost. Možná právě proto je tak trochu škoda, že Hurwitz místy dost okatě vykrádá sám sebe.
U nejednoho hudebního motivu si tak budete klepat na čelo a uvažovat, kde už jste něco podobného ne-li stejného slyšeli a bohužel nebudete daleko od pravdy. Nejedna píseň až podezřele připomíná hudbu z předchozích Hurwitzových kousků, nejčastěji pak z La La Landu. Jestli je to dobře nebo špatně, nechám na vás, mě to ale přece jenom malinko vadilo.
Sestupné tempo a kvalita
Jak už jsem uváděl výše, první dvě třetiny snímku jsou našlapané jednou geniální scénou za druhou. Ať už mám na mysli extrémně zvrhlou a explicitní úvodní party, život ohrožující a značně chaotické natáčení historického spektáklu nebo geniálně vypointované natáčení jedné jediné scény se zvukovou technikou, která alespoň ze začátku vše značně komplikovala.
Ačkoliv jsou ale všechny tyto scény naprosto dokonalým příkladem poctivé filmařiny, trochu se v nich zapomíná na postavy samotné, které jsou tu vyobrazeny jen jako malinký střípek v celém tom chaotickém světě s názvem Hollywood. Chápu, že to byl samozřejmě do jisté míry tvůrčí záměr, skrze který nám je ukázáno, že je každá sebevětší hvězda jen a jen dalším nahraditelným kouskem skládačky, v důsledku toho nám ale na samotných postavách vlastně zas tak moc nezáleží.
Což začne být v poslední třetině dost velký problém, protože právě v té se tempo filmu extrémním způsobem zpomalí a namísto zběsilého natáčení či divokých večírků, jsme najednou svědky pomalu plynoucího dramatu o třech lidech, kterým postupně začíná docházet, že už pro ně v daném průmyslu není místo. Což by samo o sobě určitě fungovat mohlo, kdybychom si za ty uplynulé dvě hodiny k postavám vybudovali nějaký vztah. Jelikož ale do té doby fungovali jen jako jakýsi prostředek, skrze který nám to Chazelle všechno ukazoval, a nikoliv jako plnohodnotně vybudované charaktery, jsou nám všichni tři hlavní hrdinové svým způsobem úplně ukradení.
Malinko komornější a mnohem osobnější závěr Babylonu tak bohužel vůbec nefunguje a vy se tak jako divák budete jen úmorně nudit a nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co se to tam sakra najednou děje a kde se podělo všechno to zběsilé tempo, kouzelný vizuál a našlapaná hudba. Závěr samotný je pak sice svým způsobem kouzelnou poklonou kinematografii jako takové, po té úmorné hodině přešlapování na místě, nesmyslného chování postav a úplného uhnutí od nastolené atmosféry, vás ovšem nedokáže strhnout ani zdaleka tak silně, jak asi bylo zamýšleno.
Závěr
Kontroverzi vyvolávající oslava historie Továrny na sny zabalená do opulentní, monumentální, dechberoucí a místy nekompromisní tříhodinové podívané, v níž vám Damien Chazelle opět v plné kráse ukáže, proč je zrovna on považován za jednoho z nejlepších a nejtalentovanějších režisérů své generace. Tak nějak byste mohli Babylon ve zkratce popsat a vlastně bych s vámi do jisté míry nemohl nesouhlasit. Přece jenom to ale tentokrát nevyšlo tak dokonalým způsobem, jak je u Chazella jindy zvykem.
Zběsilé tempo nastolené hned prvními sekundami vás sice naprosto odrovná tou neskutečnou dravostí a dokonalostí, s jakou vám Chazelle jednotlivé fantastický natočené obrázky promítá. Tento zprvu suverénně vtahující a okouzlující filmový zážitek je ale nakonec malinko podkopán mnohem komornějším a osobnějším finálem, které sází především na postavy, jež vám jsou ale naprosto ukradené. Babylon tak sice bezesporu je jedinečnou filmovou událostí a jedním z nejlépe natočených snímků posledních let, jeho režisér a scénárista v jedné osobě se ale tentokrát nechal unést krapet více, než bylo nutné a hlavně snesitelné.
Moje hodnocení