Začátek každého nového roku s sebou kromě zbytečných novoročních předsevzetí přináší ještě jednu, na poli filmových magazínů, webů, podcastů a kanálů velice oblíbenou a častou tradici. Žebříčky těch vůbec nejlepších a nejhorších snímků, kterých jsme se za uplynulý rok dočkali. A jelikož je tomu nejinak i v tomto roce, je potřeba, jak se říká, jít s davem, také trochu přilít olej do ohně a malinko rozdmýchat tu vášnivou debatu o tom, co se skutečně povedlo a co pro změnu nikoliv.
Nejlepší snímky roku 2022
Konečně přichází ta nejpříjemnější část rubriky NEJ Roku 2022, a to tedy ty vůbec nejlepší snímky, kterých jsme se v uplynulém roce dočkali a že jich bylo opět opravdu požehnaně. Vzhledem k tomu chci předem upozornit na to, že jsem ani zdaleka neviděl, všechny filmy, které jsem vidět chtěl. V seznamu tak bohužel nenajdete snímky jako je Drive My Car, Fabelmanovi, Trojúhelník smutku či Pinocchio Guilerma del Tora. I tak si ale myslím, že půjde o poměrně výživný seznam. Nebudeme to tedy nějak zbytečně zdržovat a jdeme rovnou na to. Předtím než se ale dostanu k top pětce, chci tady alespoň ve zkratce zmínit několik snímků, které se sice do toho nejužšího výběru nedostaly, pořád jde nicméně o neskutečně našlapané kousky, které mi svými kvalitami vykouzlily úsměv na tváři.
Prvním snímkem, který si rozhodně zaslouží být mezi těmi nejlepšími a je zároveň tím vůbec nejlepším českým snímkem za posledních několik let je samozřejmě BANGER. Mezi všemi těmi otřesnými rodinnými komediemi s Jirkou Langmajerem v hlavní roli se režiséru a scénáristovi Adamu Sedlákovi podařilo stvořit něco nepředstavitelného. Ve světě konkurenceschopný biják, který se suverénně vymyká všemu, co zde dosud bylo natočeno. Na iPhone natočený a zběsile sestříhaný pohled do života jednoho malinko hovadského drogového dealera a jeho kumpána je kvalitativně prostě někde úplně jinde než v podstatě cokoliv, co nejen letos česká kinematografie přinesla. Sedlák by měl dostat všechny České lvy a granty, které může, protože za podobně frenetickou a stylovou pecku by se nemuseli stydět ani bratři Safdiové.
Dalším velice příjemným překvapením minulého roku byla hororová pecka Barbar, kterou můžete momentálně najít na streamovací službě Disney+. Nenechte se ale zmást, nejde ani zdaleka o žádnou disneyovskou pohádku, jde o poctivý horor, při jehož sledování se vám nejednou zatají dech. Pár na první pohled nesouvisejících příběhů zde dává vzniknout extrémně originálně pojatému, suverénně natočenému a chytře napsanému hororu, v němž se hlavní postavy chovají uvěřitelně, děsivé scény jsou opravdu děsivé a atmosféra by se v některých okamžicích dala přímo krájet.
Malinko nečekaným, ovšem o to víc příjemným, a hlavně osvěžujícím překvapením bylo pro mě nápady našlapané zjevení Všechno všude najednou. Jedná se o neskutečně natočenou sci-fi akční jízdu, v níž se po celou dobu stopáže objevuje tolik nápadů a děje tolik věcí, že vám z toho bude ke konci opravdu pořádně třeštit hlava. Nemusíte se ale bát, že by to bylo nějak zbytečně přeplácané či nesmyslné. Ba právě naopak, každý nápad a každý detail příběhu je tu využit naprosto perfektním a originálním způsobem, což dělá z Všechno všude najednou opravdu jedinečný filmový zážitek, ve kterém při každém dalším zhlédnutí objevíte něco zcela nové.
Dalším snímkem, který si jednoznačně zaslouží vaši pozornost je zběsile natočená akční komedie plná ztřeštěných nápadů, trefného humoru, přesných herců, dravých akčních scén a odlehčené atmosféry s názvem Bullet Train. Režisér David Leitch si tady viditelně zavzpomínal na natáčení Deadpoola, kterého Bullet Train připomíná více než bych na první pohled čekal a je to jenom dobře. Podobně stylových a dravě natočených akčních komedií je totiž v poslední době čím dál méně.
Jako poslední tzv. „honorable mention“ zde samozřejmě musím zmínit také značně ponurou detektivní podívanou s netopýřím hrdinou v hlavní roli. Matt Reeves zde totiž doručil přesně to co sliboval, a to tedy mrazivou, špinavou, nekompromisní a pořádně temnou detektivku, která spíše, než své komiksové předchůdce připomíná krimi thrillery ve stylu Sedm. Nutno uznat, že právě tímto snímkem se Reeves v nejedné scéně nechal viditelně inspirovat. Ačkoliv se přitom nejedná o dokonalou podívanou, ve srovnání se všemi těmi sterilními a odlehčenými marvelovkami je právě takovéto pojetí Batmana přímo výjimečnou komiksovou podívanou, v níž je navíc každý záběr vypiplaný do posledního detailu, kamera v některých ohledech doslova bere dech, herci hrají o sto šest a vše je podtrženo fantastickou hudbou. Gotham zkrátka ještě nikdy nebyl z komiksových stránek tak dokonalým způsobem převeden na filmové plátno.
Tak to bychom měli a nyní se konečně můžeme podívat na moji top pětku těch vůbec nejlepších snímků, jakých jsme se v roce 2022 dočkali.
5. Elvis
Když se řekne jméno Baz Luhrmann, vybavím si jen a pouze navoněného a hezky nasnímaného, avšak mdlého a prázdného Velkého Gatsbyho. Rozhodně se tak nejedná o tvůrce, na jehož snímky bych se kdovíjak těšil. Elvis mě ale již prvním trailerem naprosto uchvátil a já se tak upřímně nemohl dočkat, až na něj konečně budu moct vyrazit do kina.
A po odchodu z kina jsem rozhodně nebyl zklamaný, dostal jsem totiž přesně tak barevně nadupaný, hudebně podmanivý a perfektně sestříhaný snímek, jaký trailer sliboval. Luhrmann hlavně v první a svižnější půlce filmu předvádí opravdu neuvěřitelné věci, když naprosto dokonalým způsobem mixuje jednotlivé do detailů vypiplané záběry s perfektně pasující hudbou a zběsilým střihem. Dává tak vzniknout opravdu unikátnímu audiovizuálnímu zážitku, který vás jako diváka dokáže přímo suverénním způsobem vtáhnout do úplně jiné reality, a ačkoliv se někde v půlce filmu tempo značným způsobem zpomalí, zpět do našeho světa vás vyplivne v podstatě až u závěrečných titulků.
Pokud si přitom před zhlédnutím Elvise pořád tak úplně nejste jistí tím, zda to mladý a stále poměrně neznámý Austin Butler v hlavní roli zvládne, mohu vás ujistit, že zvládne, a to přímo famózním způsobem. On nejen, že Elvise hraje, on se jím přímo stane, když naprosto dokonalým způsobem předvádí Elvisovy pohyby, hlas, pohled i nepřehlédnutelnou jiskru v oku. Elvis je tak nakonec ve všech ohledech famózně natočenou, sestříhanou a zahranou audiovizuální lahůdkou, která dává pojmu autobiografie úplně nový rozměr. Ptáte se proč?
Jednoduše proto, že se nejedná o klasický chronologicky vyprávěný příběh, kdy z prvního pohledu vidíme, jak se z malinko naivního snílka postupem času stane superhvězda první velikosti. Jelikož je totiž příběh vyprávěn z pohledu Elvisova managera, s tváři Toma Hankse, do nitra Elvisovy mysli se nám zde nikdy proniknout nepodaří. Spíše než na škodu je to ale jen a jen dobře, protože právě tento svěží přístup perfektně umocňuje jeho mýtický status absolutní legendy.
4. Avatar: The Way of Water
James Cameron to dokázal. Po třinácti letech čekání a doufání nám všem opět vyrazil dech a pokud o něm náhodou ještě před uvedením druhého dílu Avatara někdo pochyboval, teď si jen a pouze sype popel na hlavu. Cameron totiž ani tentokrát neponechal nic náhodě, a naservíroval nám tak zas a znovu audiovizuálně našlapaný snímek, který posouvá kvalitu vizuálních efektů na úplně novou úroveň a s přehledem strká do kapsy veškerou konkurenci.
Avatar: The Way of Water je přímo učebnicovým příkladem blockbusteru, jež téměř bezchybným způsobem navazuje na předchozí díl, ukazuje dosud nepoznané krásy Pandory, představuje nové postavy, poctivě mezi nimi buduje vztahy a do toho všeho navíc naprosto přesně mixuje a dávkuje dechberoucí záběry fauny a flóry s perfektně natočenou a značně nekompromisní akci. Producenti, režiséři i scénáristé, kteří někde v hloubi duše sní o tom, že jednou také natočí dokonalý blockbuster trhající rekordy návštěvnosti by si měli dělat poznámky, protože přesně takhle se to má dělat. James Cameron je totiž nejen filmový bůh, vizionář, blázen a génius, ale také největší hitmaker v historii kinematografie.
Záběry přírody i akční scény jsou přitom natočeny naprosto famózně a střih i kamera šlapou v každém momentě dokonale přesně. Ať se na to tak dívám, jak chci, za každým drobným detailem jde vidět pevná ruka režiséra a vizionáře, který si je ve všech ohledech svého snímku stoprocentně jistý v kramflecích.
Samostatnou kapitolou jsou pak samozřejmě vizuální efekty, které v plné kráse ukazují, jak dokonale mohou vypadat a fungovat, když na ně mají jejich tvůrci potřebný čas a klid. Scénář pak sice není tak dokonale vypiplaný jako v případě prvního dílu a celkově se ani zdaleka nejedná o tak epický a velkolepý příběh, během sledování nádherných skoro až dokumentárních záběrů a emoce ždímající akce na to ale jako diváci stejně úplně zapomenete a jen si budete užívat tu krasojízdu, jakou vám Cameron opět předvádí.
3. Třináct životů / Thirteen lives
Pro někoho možná nenápadný, pro mě však naprosto dechberoucí, intenzivní, a hlavně extrémně lidský a přízemní filmový zážitek, u něhož jsem místy opravdu ani nedýchal. Ron Howard je přes podobný typ filmu prostě naprostý machr a nutno uznat, že právě tento příběh založený na skutečných a poměrně nedávných událostech mu za posledních let sedl jako máloco.
Kromě perfektně zvládnuté režie, skrze kterou nám jsou naservírovány jedny z vůbec nejnapínavějších scén minulého roku, je ale potřeba zmínit také úžasně napsaný scénář. Za tím stojí William Nicholson, který je, podobně jako Howard, u snímku založených na skutečných událostech jako ryba ve vodě. Scénář k napínavému Everestu z roku 2015 ostatně mluví za vše. Nicholsonova síla přitom netkví v nějakém zbytečně přehnaném zveličování skutečných událostí, to ani náhodou.
Tkví v jejich poměrně přesném popisu, během kterého není potřeba něco zbytečně zveličovat či přikrášlovat jen proto, aby to na plátně vypadalo mnohem dojemněji či epičtěji, než to ve skutečnosti bylo. Nicholson si zde naprosto suverénně vystačí s prostou pravdou, protože nejzajímavější a nejnapínavější příběhy přece v konečném výsledku píše sám život, že ano. Ústřední trio záchranářů tak ani náhodou není žádná banda zbytečně přehnaných a fantastických hrdinů. Jde jen a pouze o normální lidi, racionálně uvažující a pochyby mívající lidi, kteří na základě svých celoživotních zkušeností přijdou s poměrně riskantním, avšak jedinečným záchranným plánem.
Celé provedení tohoto plánu je přitom i přes absenci přehnaně heroických a dojemných scén zatraceně napínavou záležitosti, po které se dvakrát rozmyslíte, jestli ještě někdy vstoupíte do nějaké jeskyně. Právě toto zcela nehollywoodské zpracování dělá v kombinaci s Howardovou minimalistickou režií ze Třinácti životů extrémně nehollywoodský, avšak naprosto odzbrojující snímek plný napětí, pochyb, akce, radosti i smutku. Upřímně tak tleskám všem zúčastněným a těším se na další zhlédnutí.
2. Hodně štěstí, pane Veliký / Good Luck to You, Leo Grande
Ačkoliv se o tomto poměrně nenápadném snímku ve skoro žádném žebříčku nejlepších filmů roku nedočtete, byla by extrémní chyba jej přehlížet. Jedná se totiž o perfektně napsanou a možná ještě lépe zahranou konverzačku, která má srdíčko na pravém místě, na nic si zbytečně nehraje a vlastně bych se ani nedivil, kdyby vycházela z reálných zkušeností.
Příběh o šedesátileté vdově, která za celý svůj život nezažila orgasmus ani nic, co by jej alespoň z dálky připomínalo, a rozhodne se tak najmout si mladého společníka, s nímž to chce všechno okusit, zní možná na první dobrou trochu rozpačitě či dokonce hloupě. Věřte mi ale, že se nejedná o nic zbytečně vulgárního, trapného či přehnaně komediálního. Celý příběh je zde pojat extrémně lidským a přirozeným způsobem, kdy sledujeme životem malinko unavenou učitelku, která se chce prostě na stará kolena alespoň na chvíli cítit zase jako za mlada a opět zažít to vzrušení z něčeho, co za ta úmorná léta v nudné manželství nezažila.
Emma Thompson je přitom v této roli naprosto excelentní a dokazuje s jakou grácií a přirozeností, jde podobnou roli zahrát. Opomenout bychom ale neměli ani Daryla McCormacka v roli mladého a pohledného společníka, za kterým se ovšem skrývá mnohem více než jen hezká tvářička a vypracované tělo. Oba dva spolu navíc mají přímo dokonalou chemii, díky čemuž jsou tak dialogy mezi nimi nejen extrémním způsobem přesné a hravé, ale mnohdy také dojemné a vtipné
Hodně štěstí, pane Veliký je tak sice velice malinký a jednoduchý snímek, který se celý odehrává v podstatě v jednom hotelovém pokoji se dvěma herci, i přesto se však jedná o naprosto dokonale napsanou, zrežírovanou, a hlavně zahranou záležitost, která vás chytne za srdíčko a vykouzlí úsměv na tváři. K dokonalému filmovému zážitku tak mnohdy nepotřebujete extrémní množství peněz či lidí, stačí jen jeden opravdu upřímně a lidsky napsaný příběh a okouzlující, dojemný i zábavný snímek máte na světě.
1. Top Gun: Maverick
První návštěva IMAXu v životě v podstatě nemohla dopadnout famózněji. A to jsem se na Top Gun: Maverick upřímně zrovna dvakrát netěšil. Na začátku minulého roku jsem si konečně pustil první díl a že by mě to nějak zvlášť bavilo či chytlo se teda rozhodně říct nedá. Po všech těch famózních ohlasech, a ještě famóznějších tržbách mě ale nakonec přemohla zvědavost a já se tak na výletě v Praze rozhodl konečně vyzkoušet všemi tolik opěvovaný IMAX. A zážitek to teda byl naprosto odzbrojující od začátku do konce.
Top Gun: Maverick přitom ani zdaleka není dokonalý nebo nějak přelomový snímek. Jedná se totiž na první pohled o naprosto obyčejný příběh stárnoucího letce, který se nechce smířit s tím, že už pomalu začíná patřit do starého železa a za pár let po něm neštěkne ani pes. Během uplynulého roku jsme se tak stoprocentně dočkali mnohem propracovanějších, ambicióznějších a ostatně také mnohem kvalitnějších snímků. Žádný z nich ale nedokázal doručit tak dechberoucí a dokonalý filmový zážitek jako právě Top Gun: Maverick.
Tom Cruise a Christopher McQuarrie dokázali natočit fantastický comeback, po kterém před uvedením snímku vlastně nikdo moc netoužil, po jeho uvedení si ovšem celý svět rozpomněl na to, že letecké bitvy a namachrovaní letci jsou vlastně pořád zatraceně cool. Vysmátý Cruise obklopený mladými sympaťáky jako je Miles Teller či Glen Powell a pořád krásnou Jennfer Connelly, krásné záběry na zasluněnou krajinu, kulervoucí letecké scény, všudypřítomná pozitivní atmosféra, emoce ždímající flashbacky a hudba, která dokonale podtrhuje všechno, co se na plátně děje, to je prostě neodolatelný, a hlavně dokonale poskládaný mix všeho, co je potřeba k tomu, aby vznikl nezapomenutelný filmový zážitek, který ani po opakovaném zhlédnutí neztrácí na svém lesku a údernosti.
James Cameron sice opět doručil přelomové dílo trhající rekordy návštěvnosti, skutečným vítězem uplynulého roku je nicméně i přesto právě Tom Cruise, poslední akční superhvězda, která v roce 2022 převálcovala veškerou konkurenci, když doručila naprosto dokonalý akční blockbuster, který vás suverénně přiková k sedačce a nabije pozitivní energií tak dokonalým způsobem, že na chvíli vážně zapomenete na význam slovíčka „starosti“ a jen si užíváte tu skvostnou, dravou a zběsilou jízdu plnou humoru, nadhledu, emocí a našlapané akce. Něco mi přitom říká, že to letos s dalším dílem Mission Impossible dopadne velice podobně a já se na to zatraceně těším.