Po malinko delší odmlce, za kterou se upřímně omlouvám, je tady konečně další článek, tentokrát na, v současné době tolik vděčné téma, Spider-Man. Třetí díl MCU Spider-Mana s tváří Toma Hollanda už klepe na dveře a ať už se vám to líbí nebo ne, podle všeho prostě půjde o jednu z největších filmových událostí tohoto roku.
A i když mě teda trailery zatím bůhví, jak nepřesvědčily ba spíše naopak, na to, co předvede takový Alfréd Molina či Willem Dafoe ve svých ikonických rolích, jsem pořád neskutečně zvědavý. Na druhou stranu se ale taky trochu bojím toho, že Molina a Dafoe budou také jediným pozitivem této jinak extrémně zmatené podívané, ve které ani tak nepůjde o smysluplnost děje, jakožto o to, narvat tam, co nejvíce možných atrakcí, aby i přes tu extrémní nesmyslnost byli nakonec všichni spokojení.
V návaznosti na tyto obavy jsem se tak rozhodl malinko porovnat všechny tři dosavadní hrané, filmové verze Spider-Mana a ukázat vám 5 důvodů, proč si myslím, že je jedna konkrétní hraná filmová verze Spider-Mana pořád tou nejlepší ze všech. Nebudu přitom zohledňovat jen postavu Spider-Mana jako takového, ale spíše se zaměřím na celkové kvality daných snímků.
1. Hlavní hrdinové
Spider-Man s tváři Tobeyho Maguirea
Právě důraz na postavy je jedním z těch vůbec nejdůležitějších aspektů Raimiho trilogie. Ať už je totiž řeč o jakýchkoliv postavách, Raimi kladl vždy obrovský důraz na jejich co možná nejlepší prokreslení. Největší péči pak samozřejmě věnoval hlavní postavě Peteru Parkerovi, který tak defacto v každém díle bojuje hned s několika problematickými aspekty svého života. Právě díky tomu se s ním ale divák dokáže poměrně jednoduše ztotožnit. Jen se nad tím zamyslete, Peter to prostě pod Raimiho dohledem neměl nikdy zrovna jednoduché.
V prvním díle se musí vypořádávat s nástrahami středoškolského života, následované mladickou nerozvážností, pocitem viny, smrtí strýčka, nacházením sama sebe či komplikovaným vztahem s nejlepším přítelem a holkou, kterou oba očividně milují. To vše musí přitom nějakým způsobem zkombinovat s rolí superhrdiny, která je pro něj zatím pořád dost nová a která mu všechny tyto už tak hodně problematické aspekty jeho života ani v nejmenším neusnadňuje.
Ve druhém díle to pak ze všech stran schytává možná ještě více, když kvůli roli superhrdiny postupně přichází nejenom o práci, ale také o své nejbližší. Všechny aspekty jeho života se tu tak pořádně komplikují, kvůli čemuž si nakonec začne pokládat otázku, zda ještě vůbec chce být Spider-Manem. Peter je zde prostě za až neuvěřitelně velkého smolaře. Opakovaně přichází o práci, ve škole se mu nedaří a všichni jeho blízcí se mu začnou pomalu vzdalovat. Nevím, jak vy, ale na jeho místě bych to se Spider-Manem zabalil už dávno.
Ve trojce pak Peter bojuje kromě hned tří záporáků najednou hlavně sám se sebou. Zjišťuje, že vrahem jeho strýčka byl po celou dobu někdo úplně jiný a vlivem vesmírného symbionta se navíc stává extrémně arogantním a svému okolí hodně nebezpečným. Kromě Petera jsou ale samozřejmě perfektně vykresleny také vedlejší postavy a jejich často komplikovaný vztah s hlavním protagonistou. Ať už je řeč o tetě May, Harrym Osbornovi či Mary Jane, ti všichni se v průběhu trilogie postarají o jedny z těch nejdojemnějších a zároveň pro Petera nejdrsnějších scén.
Samostatnou kapitolou je samozřejmě smrt strýčka Bena, která je zdrcující hned z několika důvodů. Tím prvním je skutečnost, že jí mohl Peter zabránit a tou druhou je především poslední rozhovor mezi Peterem a Benem, ve kterém svého strýčka ledabyle odbyl. Sakra vždycky mám problém s tím, se u toho nerozbrečet. Kromě toho mě ale z prvního dílu napadá celá řada dalších scén jako třeba ta v nemocnici mezi Peterem a MJ. Ze dvojky mám pak na mysli hlavně Peterovo přiznání tetě May o úmrtí strýčka Bena. A ze trojky samotný závěr Peterova kamarádství s Harrym.
Raimiho trilogie je prostě a jednoduše napěchovaná emocemi. Chování postav přitom v kontextu příběhu dává dokonalý smysl, a i když nejsem fanouškem všech tvůrčích rozhodnutí, ano mluvím o tobě Venome, musím uznat, že je tato trilogie dodnes tak skvělá především, díky všem těm nosným postavám. Pokud si teď klepete na čelo a říkáte si, no a co záporáci, nebojte se, k těm se dostanu později.
Amazing Spider-Man s tváří Andrew Garfielda
Postavám se ale samozřejmě věnovala notná dávka pozornosti také v Amazing Spider-Manovi, kde ztvárnil titulní roli Andrew Gardfield. Neříkám sice, že to tu fungovalo tak dobře jako v původní trilogii, určitá snaha se ale tvůrcům odepřít nedá.
Minimálně teda v prvním Amazing Spider-Manovi byla třeba taková dějová linka mezi Peterem a Gwen tou vůbec nejlepší a nejsilnější z celého filmu. Ani to zabití strýčka Bena přitom nebylo zas tak špatně uchopeno. Peter si toho hodně zažil i v Amazing Spider-Manovi. Samotná smrt Gwen ve dvojce pak sice nebyla zrovna tím nejlepším tvůrčím rozhodnutím, máte pravdu, byla přímo hrozná, v kontextu toho, co Peterovi kladl na srdce její umírající táta v prvním díle, je to ale vlastně zatraceně zdrcující smrt.
Na druhou stranu je třeba říct, že všechno ostatní je tu jenom tak lehce nakousnuto. Nic nedostane potřebnou dávku prostoru, v důsledku čehož většina potenciálně zajímavých nápadů a dějových linek vyznívá do prázdna. Hlavně teda druhý díl se v těch dějových linkách přímo topí, rozehrává jich hrozně moc, přičemž ale nedokáže pořádně vykreslit ani jednu. Nejvíce to přitom schytává záporák s tváři Jamieho Foxxxe, k tomu ale až později.
I přes těch pár celkem silných a povedených momentů se mi navíc nikdy příliš nelíbilo to, jak je tu Peter vykreslen. Místo hláskujícího sympaťáka je tu totiž často spíše za hajzlíka, který lidi rád ponižuje. Ve druhém díle navíc vůbec netuším, co vlastně dělá mimo to, že je Spider-Man. Důraz na postavy mi tu ale přece jenom nepřišel tak zatraceně povrchní a infantilní jako v nejnovějším Spider-Manovi.
Spider-Man s tváři Toma Hollanda
Tady totiž o nějaké práci s postavami nemůžeme být vůbec řeč. Spidey je po celou dobu prostě otravný trouba, jehož hlášky zní nuceně a trapně. Nikdy tam není nic kvůli čemuž bychom se o něj měli bát nebo s ním měli soucítit. Pokud bychom se bavili jen o prvním díle, jediné elementy, které to alespoň trochu táhnou z průměru jsou vedlejší postavy, přesněji řečeno dvě z nich, a to samozřejmě Tony Stark a Vulture.
Jelikož se ale ve dvojce ani jeden z nich neobjevuje, defacto se tu nemáme čeho chytit. Ztráta Tonyho Starka se na Peterovi zrovna nějak extrémně neprojevila a všechny ty rádoby vtipné věci, co se dějí mezi studenty mi přišly extrémně nezajímavé a trapné. Přitom právě ztráta Tonyho jako otcovské autority mohla být pro Petera zcela zlomovým bodem. Tvůrci však z této linky nic moc vytěžit nedokázali. Nějaký náznak emocí je sice vidět v některých interakcích s Mysteriem, žádná opravdu silná scéna z toho ale nevzejde. Marvel tu tak prostě zas a znova ukazuje, že na nějakou práci s postavami z vysoka kašle a raději sází na přehlídku atrakcí plnou CGI akce, která ale stojí stejně za prd.
Třetí díl by se tak v tomto ohledu mohl alespoň trochu zlepšit. Vzhledem k tomu trapnému humoru, co byl k vidění už ve druhém traileru a enormnímu množství postav bych na to ale raději moc nesázel. Podle mě tu Marvel opět raději vsadí především na CGI akci, kterou se tak bude snažit co možná nejlépe zakrýt tu přeplácanost a nesmyslnost děje samotného. Návrat starých známých nicméně přece jenom nějakou tu naději na smysluplnost zanechává.
2. Akční scény
Spider-Man s tváři Tobeyho Maguirea
Jasně, že některé z nich, hlavně z prvního dílu extrémně zestárly. I přesto si ale myslím, že jsou akční scény v celé původní trilogii prostě absolutně špičkové, a to i po tolika letech. Raimi z nich dokázal v každém ohledu vytřískat naprosté maximum.
Notnou dávku zásluhy na tom přitom má právě výše zmíněný důraz na postavy. Právě díky němu jsou totiž pro diváka akční scény v Raimiho trilogii tak zatraceně intenzivní. Mnohdy prostě cítíte každou ránu, kterou Peter schytá, přičemž upřímně doufáte, že se z toho nakonec dokáže oklepat a všem nakopat zadek. Nutno uznat, že ne ve všech případech se mu to ale nakonec povede.
Takové finále prvního dílu je, podle mě, dodnes absolutní špičkou, ve které se nešetří emocemi ani brutalitou. Když to ke konci Spider-Man od Green Goblina tak extrémním způsobem schytává, je se vážně na co dívat. O to víc dechberoucí je pak závěrečné vyúčtování. Takhle mají vypadat akční scény. Když je ta scéna dobře napsaná a opřená a nosné charaktery, pár dobře mířených úderů je mnohem efektivnějších než tisíce uměle vypadajících výbuchů.
Ani další díly se přitom nemají vůbec za co stydět. Akční scény s Doctorem Octopusem či Sandmanem jsou totiž až extrémním způsobem vynalézavé a dynamické. Hlavně takové zastavení vlaku ze dvojky považuji dodnes za jednu z nejlepších akčních scén, co se týče komiksových filmů vůbec.
Amazing Spider-Man s tváří Andrew Garfielda
Ani Amazing Spider-Man se samozřejmě, co se týče akčních scén, nemá vůbec za co stydět ba spíše naopak. Akční scény z Amazing Spider-Mana jsou možná těmi vůbec nejlépe nasnímanými a natočenými ze všech. Krásně vypadají, jsou správně dynamické a taky vynalézavé. Třeba takové cameo legendárního Stana Leeho z prvního Amazing Spider-Mana je dodnes naprosto dokonalé.
Přes všechny tyto řemeslné kvality je tu ale pořád jedná věc, která mi na nich extrémně vadí, a tou je absence napětí. Jasně, všechny ty scény jsou z řemeslného hlediska absolutně dokonalé a nejde jim tak v podstatě vůbec nic vytknout. Z toho vypravěčského jsou ale děsně mdlé. Nemáte v nich strach o postavy, není tam žádné napětí nebo vývoj.
Prostě to všechno jen hezky vypadá. Žádné emoce ve vás ale vyvolat nedokážou. Právě proto jsou tak pro mě, i přes své viditelné stáří, pořád těmi nejlepšími akčními scénami právě ty z Raimiho trilogie.
Spider-Man s tváři Toma Hollanda
I v tomto ohledu je pak nejnovější Spider-Man tím vůbec nejchudším zástupcem svého druhu. I když mají tvůrci k dispozici tu nejvymakanější techniku ze všech tří, ty akční scény jsou prostě děsně nudné. Většina jich je buďto přeplácaná CGI efekty nebo se odehrává ve tmě, ve které není moc, co vidět.
Chybí tam dynamika a stylovost Amazing Spider-Mana a napětí a surovost Raimiho Spider-Mana. Za zmínku tak stojí v podstatě jen tehdy, když se snaží kopírovat věci z předchozích filmových zpracování. I v těch ale v konečném výsledku selhává a defacto tak nemá, co nabídnout.
Právě v tomto ohledu by ale přece jenom mohl být třetí díl nového Spider-Mana lepší. Tolik záporáků a hned tři Spider-Mani v jednom filmu? Když už nic, tak alespoň ty akční scény by měly stát za to nebo snad ne? To se dozvíme už letos na Vánoce. Něco mi ale říká, že to ani tak nebude na Raimiho trilogii stačit.
3. Humor
Spider-Man s tváři Tobeyho Maguirea
Já vlastně ani moc nedokážu popsat to, co dělá Raimiho humor tak úderným a stylovým, jen prostě vím, že když na něj někdy narazím, okamžitě mi dojde, že za tohle je zodpovědný právě Raimi. Ať už se podíváte na sérii Evil Dead, trošku přehlížený horor z roku 2009 Stáhni mě do pekla nebo právě trilogii o Spidermanovi, ten humor je ve všech těch filmech všudypřítomný.
Jasně, že ve třetím díle Spidermana už to možná Raimi se vším tím zlým Peterem, který si vykračuje na ulici s emo účesem jako ten největší alfa samec na světě, možná trošku přehnal. Na druhou stranu právě tyto extrémní momenty jsou dodnes naprosto ikonické, ať už v dobrém či špatném. Jen se nad tím zamyslete, kolikrát už jste na internetu narazili na nějaký gif nebo meme o Bully Maguireovi.
Ať už je to podle vás trapné nebo naopak totálně boží, upřít tomu tu legendárnost prostě a jednoduše nedokážete. Já osobně mám tyhle scény pořád hodně rád, i když naprosto chápu, proč se snaží na třetího Spidermana všichni tak moc zapomenout. Raimi to u třetího dílu prostě malinko přehnal.
V takovém druhém díle ale jeho humor ještě funguje naprosto dokonale. Těch momentů, kdy dostává Peter ze všech stran v jednom kuse na prdel je tam vážně hodně, přičemž mnohdy nevíte, jestli se máte smát nebo brečet. A přesně tak to Raimi také zamýšlel. Jeho humor je vždycky někde na hranici komedie a tragédie, a právě to na něm zbožňuji.
Amazing Spider-Man s tváří Andrew Garfielda
Další filmová zpracování už ale nemají s Raimim nic moc společného, podobně geniálního humoru se v nich tak prostě a jednoduše nedočkáte. U Garfieldova Spider-Mana si upřímně nedokážu vybavit, kromě Peterovy občasné otravnosti, ani jednu komickou či něčím zábavnou scénu.
Tvůrci zde prostě humor úplně vypustili. Všechny ty Spider-Manovy rádoby vtipné hlášky vůbec nefungují. Buďto se snaží hláškovat až moc na sílu nebo naopak vůbec. Řada scén, která by přitom měla být vtipná mi vtipná vůbec nepřišla. Jak už jsem totiž zmiňoval v prvním bodě tohoto článku, Peter si zde ze záporáků často utahuje, ponižuje je a dá se říct, že taky šikanuje. V tomhle ohledu to tak tvůrci malinko přepískli.
Spider-Man s tváři Toma Hollanda
A podobně je tomu i u Hollandova Spider-Mana. Jasně, že tady se přece jenom tvůrci snaží na to jít, co se týče humoru, malinko jinak. Pořád se tu navíc bavíme o MCU, kde je odlehčenost a humor všudypřítomný. Právě ten humor mi tu ale vždycky přijde dost trapný a mimo mísu. Možná kdyby mi bylo o deset let méně, některým těm scénám bych se i zasmál, takhle mě to ale vážně míjí obloukem.
Přece jenom je MCU cíleno pro celou rodinu, nějaký ten trošku oplzlý středoškolský humor na úrovní první série Sexuální výchovy si tvůrci dovolit prostě a jednoduše nemohou. Už v druhém traileru na očekávaný třetí díl je přitom ten humor opět tlačený dost na sílu a místo toho, aby byl vtipný či trefný, je prostě opět jen extrémně mimo a trapný.
Aby si dělali srandu ze jména Doktora Octopuse, já vám nějak nevím, mě to prostě nepřijde vtipné, a to jako vůbec. Spíše mi připadá, že to trošku sráží tu snahu o jakoukoliv epičnost. Přece jenom má jít o jedno z největších filmových událostí tohoto roku, kde si to spolu rozdají noví i staří záporáci a Spider-Mani, a do toho se mám jako smířit s tímto trapným humorem. Ne, prostě ne, nepřijde mi to správné ani vtipné. S humorem v MCU mám ale problém obecně, takže je možná chyba na mé straně.
4. Záporáci
Spider-Man s tváři Tobeyho Maguirea
Nechápejte mě špatně, samozřejmě si plně uvědomuji, že i v Hollandově Spider-Manovi se objevili ikoničtí záporáci jako je Mysterio či Vulture a nic proti nim nemám. Ba dokonce naopak, Vulture s tváři Michaela Keatona byl prostě a jednoduše totální borec, kterému jsem fandil mnohem více než Peterovi samotnému.
Přece jenom si ale myslím, že Raimi ty záporáky uměl mnohem lépe prodat, alespoň co se týče Green Goblina a Doctora Octopa. Právě ti dva jsou totiž dodnes jedněmi z těch vůbec nejlepších komiksových záporáků, jací se kdy na filmová plátna dostali, a za tím si prostě stojím.
Kam se hrabe nevýrazný Lizard či směšný Electro z Amazing Spider-Mana, který je mimochodem, co se týče záporáků, tím vůbec nejslabším ze všech tří filmových Spider-Manů. Ale zpět k těm lepším. Jasně, že ve trojce Raimiho trilogie to s těma záporákama trošičku dřelo. Minimálně Sandman ale i tak fungoval poměrně bez problémů a ten Venom, no u něj byl problém především v tom, že Raimi s ním do filmu původně vůbec nepočítal. Studio ho prostě donutilo ho tam narvat. On sám toho o něm ale vlastně zas tak moc nevěděl a bohužel to na něm jde extrémně znát.
Green Goblina i Doctora Octopuse se mu ale povedlo převést na filmová plátna naprosto božským způsobem. Každý z nich má dostatečně prokreslený a nejednoznačný charakter, přičemž jejich motivace i činy do jisté míry dokážeme jako diváci pochopit.
Norman Osborn se prostě nedokázal smířit s tím, že přijde o firmu, kterou tolik let budoval, a tak se rozhodl trošku drastickým způsobem zatočit se všemi, kdo ho o jeho firmu připravili. Ano, malinko se mu to sice vymklo. Na druhou stranu, zamysleli jste se někdy nad tím, co by vlastně dělal po tom, co zabil lidi zodpovědné za prodej jeho firmy, kdyby nebylo Spider-Mana?
Norman Osborn přes všechny své chyby zas tak špatným člověkem nebyl. Nebýt Green Goblina, kdoví, jak by to s ním vlastně dopadlo. Jeho rozdvojená osobnost si ale nakonec přece jenom vyžádala svou daň. U Doctora Octopa je pak příběh vesměs podobný. Opět je tu extrémně inteligentní a úspěšný člověk a opět jej začne ovládat něco nebezpečného a zlého. Ani Otto Octavius tak v hloubi duše nebyl zlý, jen byl ovládán svými ocelovými chapadly.
Norman a Otto tak byli oba vykresleni jako ctižádostiví a inteligentní lidé, kteří prostě jen měli smůlu a doplatili na své často megalomanské sny a představy. Právě takto nejednoznační záporáci jsou přitom tím, co dělá minimálně první dva díly Raimiho Spider-Mana tak úžasnými. Ani ten Sandman přitom nebyl v hloubi duše žádný zloduch.
Amazing Spider-Man s tváří Andrew Garfielda
Naproti tomu Lizard a Electro z Amazing Spider-Mana byli prostě jen ploší a nevýrazní. Ano, Lizard byl vlastně také jen inteligentní vědec, který se snažil najít lék. Jeho přeměna nicméně nebyla ani zdaleka tak efektně podaná jako tomu bylo v případě Goblina a Octopuse.
Electro byl potom jen zbytečným a slabým záporákem, jehož motivaci jsem vlastně nikdy moc nepochopil. Jeho charakter nám totiž nebyl nikdy pořádně představen. Z ničeho nic se tam prostě zjevil podivný človíček, kterému Spidey jednou zachránil život a najednou se z něho stal Electro.
Jeho motivace si ale vlastně vůbec nepamatuji. Vím, že byl obrovským Spideyho fanouškem a najednou se ho prostě rozhodl zabít. Nedávalo to moc velký smysl a Electro se celou dobu choval jako malé dítě. Takový záporák prostě a jednoduše nemůže fungovat a nic s tím nedokázal udělat ani Jamie Foxxx.
Ani ten Green Goblin se tady přitom moc nepovedl. Ano, Dane DeHaan se do role trošku maniakálního mladíka hodil perfektně. Jeho postava ale nikdy nedostala potřebný prostor pro jeho pochopení. Najednou se prostě dozvědě, že trpí stejnou nemocí jako jeho otec, rozhodne se tak získat Spider-Manovu krev, která by jej měla vyléčit.
I když tam nějaký náznak potenciálu vidět opravdu byl, ani v jeho případě nebyla ta přeměna ani zdaleka tak efektivní a smysluplná, jak by si zasloužila. Stejně jako Foxxx, ani DeHaan s tím přitom nedokázal udělat vůbec nic, a že se opravdu hodně snažil.
Spider-Man s tváři Toma Hollanda
Co se pak týče Hollandova Spider-Mana, jak už jsem napsal výše, Vulture byl rozhodně skvělý. Byl to prostě chlap, který se snažil za každou cenu zabezpečit svoji rodinu, ať to stojí, co to stojí a já jsem mu přitom extrémně fandil.
Naproti tomu Mysterio ve dvojce mi přišel až neskutečným způsobem mimo. Já vám nějak nevím, jeho motivace byla vycucaná z prstu a všechny ty iluze, kterými se měl vyznačovat, mi v konečném výsledku přišly dost nepravděpodobné. Nějak mě ta postava nezaujala, a to, jakože vůbec. Přitom Jakea Gyllenhaala mám opravdu hodně rád.
I když se tak v nejnovějším Spider-Manovi nejspíše dočkáme převážné většiny těchto záporáků, celkem s jistotou mohu říct, že se stejně všichni nejvíce těšíme právě na Doctora Octopa a původního Green Goblina. Bez nich by totiž Spider-Man nebyl Spider-Manem.
5. Herecké obsazení
Spider-Man s tváři Tobeyho Maguirea
Ruku v ruce s dokonalými záporáky jde také geniální casting. Možná až na Tophera Gracea ve trojce, se totiž v původní trilogii prostě nenajde jedno slabé místo, co se obsazení týče. Ať už mám na mysli titulní trio: klukovsky vypadajícího a zároveň extrémně talentovaného Tobeyho Maguirea, sympaťáka, kterého musíte mít rádi všude Jamesa Franca a okouzlující a často křičící Kirsten Dunst nebo dokonale obsazené vedlejší postavy v čele s uřvaným a děsně vtipným J. K. Simmonsem či naprosto přesnou Rosemary Harris.
Samostatnou kapitolou jsou pak samozřejmě právě záporáci, kteří by bez geniálního castingu nebyli ani z poloviny tak ikoničtí. Willem Dafoe a Alfred Molina byli pro ty role prostě stvořeni. Díky jejich dokonalému ztvárnění těchto dvou úžasných záporáků si v těch rolích dodnes nikoho jiného nedokážeme a snad ani nechceme představit. Ostatně proto se v novém Spideym rozhodli na místo nového obsazení, prostě vrátit to původní.
Amazing Spider-Man s tváří Andrew Garfielda
Co se týče castingu, hraje Amazing Spider-Man oproti Raimiho Spider-Manovi druhé housle. V prvním díle tu sice byl slušně obsazený záporák s tváří Rhyse Ifanse. A ve dvojce jsme se dočkali už výše zmíněné dvojce Dane DeHaan a Jamie Foxxx. Jejich záporáci sice byli víceméně k smíchu, nutno ale dodat, že za to ani jeden z nich vlastně moc nemohl. Tady bych házel špínu spíše na scénáristy. Upřímně tak doufám, že se alespoň ten Electro v nejnovějším Spideym dočká nějakého toho vykoupení.
Ale zpět také k ostatním hercům. Amazing Spider-Man měl ale kromě Garfielda vlastně jen dokonalou Emmu Stone, tím to ale bohužel končí. Za zmínku možná stojí ještě Paul Giamatti jako Rhino. Nikdo nějak zajímavý už se v těch filmech ale prostě neobjevuje. Peter v něm nemá žádného sidekicka a ani ten Flash vlastně není ničím zajímavý.
Spider-Man s tváři Toma Hollanda
V tomhle ohledu je tak Hollandův Spidey někde na půl cesty. Jasně, že Michael Keaton byl jako Vulture naprosto parádní. Takový Jake Gyllenhaal, byť jej mám, jak už jsem zmiňoval, opravdu hodně rád, mi ale v té marvelovce prostě neseděl. Jeho Mysterio byl extrémně plochý a přišlo mi, že si Gyllenhaal prostě jen přišel pro výplatu. To jeho mdlé přeříkávání textu kombinované s až přehnaným přehráváním jsem mu prostě vůbec nežral.
A podobně je na tom vlastně i Holland. Když pominu fakt, že ho vlastně nemám vůbec rád, v jeho Spider-Manech prostě ani tak není po čem sáhnout. Zendeaya mi nějak moc nevadí, mezi její fanoušky se ale také zrovna neřadím. Zbytek mladého osazenstva je pak prostě a jednoduše trapný a otravný. A to je v podstatě vše. Kromě Roberta Downeyho Jr. jako Iron-Mana tam prostě nikdo jiný není.
Původní trilogie s Maguirem tak měla oproti těm následujícím filmům prostě extrémně silný casting, který se zatím nepodařilo nikomu ani z poloviny dohnat. Není se tak vlastně ani čemu divit, proč se někteří ze starých známých mají vrátit a proč jsou z toho fanoušci, včetně mě, tak extrémně nadšení.
No a, to je pro tentokrát vše. Jak už vám nejspíše došlo, vítězně ze všech těchto pěti bodů vychází celkem jednoznačně původní trilogie Sama Raimiho s Tobeym Maguirem v hlavní roli. Rozhodně to přitom není pouze tím, že ji mám opravdu hodně rád. Své kvality prostě ani po těch letech nezapře, a ať se na to dívám, jak chci, Hollandův ani Garfieldův Spider-Man tomu původnímu s tváří Mauguirea prostě nesahají ani po paty.
Co se teda týče filmových Spider-Manů, má Maguire konkurenci vlastně jen v tom Milesi Moralesovi z animované pecky Spider-Man: Paralelní světy. Právě tento kousek je totiž možná tím vůbec nejlepším filmem se Spider-Manem, o tom ale zase jindy. Do té doby se mějte dobře a snad se potkáme zase u dalšího článku.